Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 235 aneb MR RKČR 2022 trochu jinak

(25. 4. 2022)

Říká se: Za vším hledej ženu. Hledat ji za vším sice můžeme, ale ne vždy ji tam najdeme, že? Někdy totiž za všechno může chlap. A v našem případě si na něj nebudeme ukazovat, ale rovnou ho práskneme – je to Miloš Sladkovský, který mi loni (někdy na konci léta, možná v září) volal s tím, že byl trénovat v Libočanech u Janičky a Povena – a že to jejich tréninkové centrum, to je prý něco! A prý by to chtělo udělat u nich nějakou klubovou akci pro rotvíkáře, třeba mistrovství republiky! :-) Takže tak. Červíček mi chvilku hlodal v hlavě, až jsem ho nasadila do hlavy Janičce, a v říjnu nám bylo odklepnuto nejen MR, ale i Speciální výstava RKČR, která nás mimochodem teď v sobotu teprve čeká…

Od října jsme s Janičkou začaly obě akce chystat, připojil se pak k nám později právě i Miloš a vše celou dobu samozřejmě řešil Poven a nabalovali se další lidé. Než jsme se všichni nadáli, bylo pár dní před akcí a my koordinovali, kdo zařídí co, kdo co i uvaří apod. Já strašně ráda vařím, takže jsem přislíbila upéct nějaké záviny, udělat bramborový salát, sekanou, guláš. Jenže vařit pro pár lidí, a chystat jídlo pro regiment na akci, je trochu jiný level, jehož neočekávanou intenzitu jsem zažila ve čtvrtek, kdy jsem od rána vařila, a skončila jsem v deset večer. Cibuli z rukou snad cítím ještě dneska… Brambory na salát jsem musela vařit ve dvou největších hrncích, co doma mám, a stále se mi zdály být malé, takže jsem je maximálně narvala bramborami, výsledkem čehož bylo pouze to, že mi voda stále utíkala z hrnce, nacákané kapky jsem si úspěšně naťapávala po podlaze a za chvilku to u nás v kuchyni vypadalo jak při vaření ve zvláštní škole… Než se dovařily brambory, musela jsem na guláš naloupat a nakrájet asi tak dvě kila cibule – zachránily mě potápěčské brýle, jinak bych se ubrečela k smrti. Když jsem oloupala brambory na salát a zabraly tu největší mísu, co doma máme, došlo mi, že v ní salát tedy vskutku nezamíchám… – musela jsem si dojet koupit lavor… Čtvrtek byl pro mne prostě bezva príma kuchařský maraton a z našeho domu se stala závodní jídelna. Ale například o mém závinu s čokoládou a jablky Honzík Kuncl prohlásil, že je to gastro porno, tak mi udělal radost :-).

V pátek jsem do Libočan odjížděla utahaná jak kotě, a to bylo nakonec asi štěstí, protože já, která nesnáším veřejné vystupování (neříkám, že se nemusím čas od času přemoci), jsem byla jakožto team leader české repre na letošní MS IFR pověřena tím, že závodníky při slavnostním zahájení dovedu na plac. S vlajkou. No, radost jsem z toho neměla, ještě když mi Milošek vysvětlil, jak se mají závodníci postavit, do jaké formace. Vlastně to bylo hrozně jednoduché, akorát jsme se opět setkali s potměšilostí našich závodnických matadorů… Cože se stalo? Před nástupem byli závodníci IGP1 neuvěřitelně disciplinovaně připravení, jakmile jsme se rozešli, šli v téměř dokonalé formaci za mnou, psy krásně v chůzi u nohy, prostě úžasní byli, velmi jsem je obdivovala. A tam, kde končila šestice jedniček, také skončila i jejich harmonie. Za jedničkami se totiž nakutálely ve svém bohémském chaosu trojky, a kdo jak šel, tak prostě šel, nějaká formace toho, jak si na nástupu stoupnou, byla jak mávnutím zcela v háji… :-) Ale musím říct, že když jsem video z nástupu viděla, přišlo mi to vlastně hrozně vtipné a snad i roztomilé – ten nástup prostě dokonale vykreslil to, jaká je situace. Jak závodníci v jedničkách vše prožívají a berou vážně, zodpovědně, zatímco někteří miláčci v trojkách to mají tak krásně na salámu :-). Nicméně nástup jsme všichni zvládli, i já s Milošovým překvapením – během dne zjistil, že s sebou v Libočanech nemám lodičky (ve kterých já prostě jinak chodím opravdu všude :-), takže využil své pohotovosti, koupil asi někde v hračkářství dva plastové parníčky a ty mi oficiálně předal na nástupu před všemi zúčastněnými. Člověk je prostě stále za hvězdu, aniž by o to stál, díky, Milošku! :-)

Páteční večer byl nezapomenutelný, v restauraci se nás, včetně šlapačů, figurantů a rozhodčích, sešlo tolik, že Libočany hučely do noci jako úl, ve kterém to jen bublalo zábavou, legráckami, tancem, dobrým jídlem a pitím. Na pokoji nás spalo pět, a své čtyři spolunocležníky ještě zpětně lituju, protože v době svých jarních alergií opravdu moc pěkně chrápu. Takže zatímco v sobotu mi ještě tvrdili, že to bylo takové roztomilé chrupkání, v neděli, když jsem vstávala, kdosi jen vyčerpaně pronesl: „Konečně se na třicet minut vyspím…“ :-)

Sobotní ráno jsme se sešly s holkama v koupelně, a když jsem si pak v klidu seděla u snídaně, objevila se Kačka Müller, celá usmátá, a v jídelně přede všemi mi říká: „Drahuško, máš moje kalhotky!“ Byla jsem z pátečního ponocování asi ještě nějak mimo, protože mě nenapadlo nic jiného, než že jsem si asi v koupelně vzala omylem cizí kalhotky... Takže mě nenapadlo nic geniálnějšího, než se prostě podívat :-) „Kačí, mám svoje!“ Myslím, že jsme tímhle výstupem rozsekaly všechny přítomné. A když jsem kalhotky nenašla nikde ve svých věcech, co jsem si odnesla z ranní koupelny, a kalhotky se během víkendu prostě nikde nenašly, přišlo mi to vážně jako záhada. A teď pozor – nebylo to totéž ráno, tentýž den, ale jiná vesnice už ano! :-) Když jsem včera večer přijela domů a šla se převléknout, svlékla jsem si triko a podprsenku, otočím se – a na posteli ležely černé kalhotky! Zůstala jsem zcela konsternovaná a opařená, rozhodně to byly kalhotky značky, kterou já nenosím. Takže já nevím, kde jsem ty kalhotky měla, zda přichycené v podprsence, někde v tričku či ve svetru (třeba někde v rukávu?). Prostě záhady se dějí a některé asi v nějakém intergalaktickém prostoru… :-)

A v Libočanech se kromě záhad dějí především strašně vtipné situace. V sobotu po stopách bylo hrozně příjemné, že většina závodníků přijela zpět, sedělo se venku pod slunečníky, jedlo, pilo, povídalo, prostě pohodička veliká. S pozdním odpolednem se ale většina přítomných rozloučila, stejně jako například Péťa Růžičková: „Tak čau, já jedu!“ …toto pronesla, aby nás jen o cca čtvrt hodiny později překvapila svým opětovným příchodem. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se pochopitelně, a Petra nás pobavila svou odpovědí – a ani ne tak obsahem svého sdělení, ale že se mu celkem pobaveně smála: „Mám vymlácenou baterku v autě!“ :-) Její pohoda mě fakt bavila, takže jsme se i my ostatní naladili na stejnou vlnu, možná malinko škodolibou, nicméně jali jsme se Péti problém řešit. Pavka Fialová prohlásila, že má v autě startovací kabely, a Ríša Fresser, tatínek Janičky, a především úplně stejný pohodář a kliďas jako ona, se nabídl, že to můžou připojit k baterce jeho nádherného Volva… Péťa se tedy rozešla ke svému autu v naději, že jí pomůžeme, Pavka šla pro kabely, a Ríša? Otevřel kapotu svého luxusního autíčka, chvíli pod ni překvapeně nahlížel, až jsme ho našli, jak si vytáhl uživatelskou příručku k autu a snažil se najít, kdepak má jeho devadesátka asi schovanou baterku? :-) K tomu se přifařil Miloš, a je jen obrovské štěstí, že ve stejnou chvíli se do záchranné akce zapojil i Michal Smolík, který Pétě auto nastartoval přes své auto, protože jinak Miloš Ríšovi tu autobaterii zcela jistě našel – kapotu by rozebral na prvočástice a myslím, že Ríša by své autí podle manuálu skládal ještě za týden na speciálce :-) Jinak během toho, co Michal startoval Pétě auto, se celé osazenstvo Libočan bavilo danou situací a padaly klasické hlášky: Michal: „To máte štěstí, že jedu zrovna okolo…“ Miloš: „Říkají, že jsem odborník…“ A když auto Michal nastartoval, přišel zrovna Ríša a říká: „Co děláte, vždyť to funguje!“ …a Péťa byla fakt vtipná: „…jestli blbě nezařadím, tak možná i dojedu.“ A když opravdu odjížděla, říká nám plná obav i smíchu: „A jděte mi raději z cesty!“ Takže jsme uskákali z výjezdového prostoru a bavili se tím, kampak asi pojede, aby se jí baterka nabila, jestli až zpátky do Prahy? :-) A s velkou škodolibostí jsme rozvíjeli teorie, že když ráno nenastartuje, chytne psa a na závod doběhne pěšky, vždyť bydlí jen pár kilometrů! :-) Představa Petry, jak letí pěšky na závod, mě baví ještě dnes :-).

Ovšem humor nás přešel v neděli ráno. Jirka Rejzik domluvil dva lidi do skupinky. Když mi ráno zavolal, že místo do našich Libočan, které jsou v Ústeckém kraji, ti dva odjeli do Libčan kdesi v Královéhradeckém kraji, trochu mi zamrzl úsměv. Situace se samozřejmě vyřešila, do skupinky jsme postavili jiné nadšence, a dnes je z toho už jen výborná historka z natáčení. Ale tohle prostě nevymyslíš…

No a když je tento blog o MR, asi bych zmínila nádherné výkony všech trojek. Kromě Iva Koryčánka, který měl smůlu na stopě, jinak všichni splnili limit, navíc výkony byly opravdu moc krásné, přičemž famózní jízda Michala Smolíka nás dojala všechny. Pro mne je Michal férový člověk, vždy příjemný a slušný, a to, že si na MR splní zkouškový limit na trojku, stane se mistrem republiky a jede rovnou na MS IFR do Francie, to je prostě závodníkův splněný sen, mé naplněné „proroctví“ (ano, já to od začátku říkala, že přesně tohle se stane :-) a myslím obrovská motivace pro všechny. Z trojek opět zazářil Radek Amler na obraně, jeden splněný kvalifikační závod mají Janička Kumaresan, Jitka Turbáková i Hanka Toušková, plnou kvalifikaci má Honzík Kuncl a své kvality kromě zmíněného Radka Amlera samozřejmě potvrdil i Hynek Procházka – jinak Hynek s Ráďou měli splněnou kvalifikaci na letošní MS už z Maďarska, takže aktuálně mají kvalifikační podmínky splněné Hynek, Radek, Honzík a Michal :-).

Pokud jde o jedničky, tak Petra Růžičková vyhrála svou kategorii s přehledem, nicméně když by vyšla stopa Vaness Kuzmové a Míše Brauneisové, ještě by bylo na stupních vítězů možná pěkné horko. Velmi působivý byl výkon Riy Hrabovské, to byla nádherná poslušnost, mně se stejně tak ale líbila práce Vani s Hejlí, na obraně pak Míši a Athose. Standovi a Igorovi se dařilo méně, ale ani oni se nemají za co stydět a jak manželé Šlehoferovi, tak Igor s Hankou – strašně zlatí a fajn lidé. Čímž asi tento sloh na pozdní zimní večery ukončím, protože já bych takto vydržela psát dál, ale asi by to už nikdo nevydržel číst. Chci jen říct, že přátelský rozměr závodu, ta neuvěřitelně příjemná nálada, to je něco, co jsem dlouho jinde nezažila. A přispěli k ní i neskutečně báječní rozhodčí (Kája Nedvěd, který nám pomáhal se vším, co bylo třeba, úžasná Jitka Jozová s Jirkou Čákorou), ti nejlepší čeští šlapači, se kterými byla v pátek večer prostě sranda (Standa Koráb a Robert Fagoš), stejně jako s figuranty Milanem Římkem, Vojtou Filipem a Ráďou Kahulou, který je součástí naší libočanské crew – jíž vládne neuvěřitelnou optimistickou energií Lenička Fresserová, podporována Ráďou Šindelářem, který nezkazí žádnou srandičku, stejně jako Kačka Müller, Ivka Kocinová, Kačka Hájků a další… A já už nechci raději nikoho jmenovat, protože stejně bych na někoho zase zapomněla :-).

Bylo to krásné, přátelé, tak uvidíme, zda expedice YDYKSEB opět někdy vyrazí :-), D


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a dva (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2022 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz