Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 236 aneb Uprostřed luk stála – Bílá skála

(9. 5. 2022)

O výcvikových víkendech či táborech, které už roky pořádá Petra Růžičková s Vláďou Koníčkem na Bílé skále, jsem samozřejmě věděla, ale nikdy mě tam vítr nezavál. A protože se tam na právě uplynulém výcvikovém víkendu sešla většina předsednictva RKČR a potřebovali jsme společně něco pracovního pořešit, Péťa mě přemluvila, abych se tam zastavila. Stejně jsem měla cestu okolo. Tak jsem se tedy zastavila… :-)

Letní dětský tábor Bílá skála leží cca patnáct kilometrů od Jindřichova Hradce, kousíček od vesničky Číměř. Během jízdy kouzelnou jarní krajinou plnou nekonečných luk, rybníků zahalených v rákosí a statků jako z pohádky kamsi odlétla má únava a já jsem cítila, že žádná starost opravdu nemá dlouhé trvání, že je na světě jednoduše krásně a je třeba si užít každičkého dne. Mé povznesení se nad každodenní strasti mi kazil snad jen déšť, který nás doprovázel od pátku až do nedělního rána, kdy jsem z Bílé skály musela odjet. Ale k tomu se ještě dostaneme, to by byl příliš rychlý vývoj :-).

Když jsem váhala, zda se na Bílou skálu vydat, nebylo to z důvodů nedostatku času či mé pracovní vytíženosti, mé obavy pramenily z jiného, celkem přízemního zdroje… :-). Věděla jsem totiž, že na Bílé skále se spí v dřevěných chatkách. Některé jsou prý bez elektřiny. Spacák s sebou. Jak jsem se tohle dozvěděla, okamžitě jsem si představila studenou stoletou chatku s vlhkými matracemi, a hlavně plnou pavouků a jiné havěti, která se na mě v noci vrhne, přeběhne mi to po obličeji, který mi jediný bude koukat z toho spacáku, a já zemřu hrůzou… Manžel je dobrák od kosti, říkal mi už několik dnů před víkendem: „Jen jeď, miláčku…“ :-) Nicméně musím uznat, že jestli po mně něco v noci běhalo, bylo mi to úplně šumák, protože páteční večer jsme spolu s Lindou, která byla vlastně dalším velkým důvodem, proč jsem na Bílou skálu jela, zapily dostatečným množstvím vína, takže jsem spala asi ještě dřív, než jsem si stihla vzpomenout na plíseň v matracích a zákeřný hmyz číhající všude okolo.

Jak jsem už zmínila – v pátek pršelo (a za ty dva dny téměř nepřestalo), tak jsme se s Lindou nastěhovaly na zápraží jedné z našich chatek, nacpaly jsme do toho pidi midi prostůrku svá křesílka, z chatky Linda vytáhla stolek a pěkně jsme zakempily – s vínem, na které jsme se společně domluvily a těšily :-). A vzhledem k tomu, že jsme takto krásně zahájily společnou Bílou skálu vlastně odpoledne, a pak velmi úspěšně pokračovaly i večer, to už tedy se všemi ostatními v jídelně, je asi zřejmé, že nezůstalo u jedné lahvinky… A byť jsem víno vybírala ve vinotéce, nebyly to tedy krabičáky za padesát korun, jedna láhev – s názvem Pohádkové víno – po otevření perlila, a o žádné frizzante opravdu nešlo. A jak je něco zkaženého, nebo by mohlo být, od toho dávám ruce pryč, navíc já si to i dokážu tak zošklivit, že prostě věřím, že je to špatné – takže mě to Pohádkové víno okamžitě i smrdělo, nikoli však Lindičce: „Tomu nic není!“ prohlásila srdnatě a vypila dvě skleničky, než uznala, že to vážně není dobré. Takže jsme otevřely něco jiného, kolem půlnoci jsme po úžasném večeru s ostatními šly spát a domluvily se na šestou, že vstáváme, abychom vyrazily na stopu.

Ráno jsem vstala o půl šesté, ale ve vedlejší chatce panoval nehybný klid. Když jsem stepovala u auta sama, napsala jsem Lindě, aby přišla, až se vzbudí, a šla jsem si taky lehnout. Se zájmem jsem si zatím četla nápisy na posteli, pod kterou jsem ležela, a dost jsem se bavila. A než jsem si stihla přečíst všechny ty oduševnělé vzkazy, přišla chudinka Linda a bylo vidět, že jí tedy rozhodně není dobře. Mě ráno trochu bolela hlava, ale spravil to jeden prášek a za dvacet minut jsem byla fit. Linda chudák na tom byla během dne čím dál hůř, odpoledne už i ztrácela barvu v obličeji, tak jí Iva Benešová, jedna z lékařek mezi přítomnými kynology, dala nějaký prášek a nejspíš zabral – protože Linda se nám vrátila do života, i když myslím, že víno si chvilku nedá. A že bylo na vině to Pohádkové, to je jasné :-).

Když už jsem zmínila Ivušku, musím povyprávět, jaký jsem hrdina… Jak jsou někde společné sprchy, jímá mě z toho hrůza možná ještě víc než z pavouků a staré matrace. Když jsem přišla do koupelny, jedna strana sprch byla obsazená, právě Ivčou, která chudinka byla svědkem mé rozmazlenosti… Když jsem totiž na vlastní oči a zblízka viděla ty sprchové kouty, hlavně věkem úplně zčernalou podlahu, šly na mě mdloby a náležitě jsem to komentovala: „Tak to nedám… Ježíši, co to je na té podlaze, já budu asi zvracet. Já se fakt pozvracím!“ A když už jsem konečně našla odvahu a vlezla do jedné ze sprch, zjistila jsem, že neteče studená voda, takže jsem se musela nastěhovat do další, kde se na mě během sprchování stále lepil takový ten zatahovací igelit, s jehož každým dotykem jsem měla pocit, že na mé zhýčkané tělo přenáší mor, lepru a choleru… Jsem fifi, já to o sobě vím, a asi mi tahle lekce na Bílé skále neuškodila :-). A pozor – aby to nevyznělo nějak špatně – vše bylo čisté, jak chatky, tak sociální prostory, prostě jen ty sprchy ze sebe nemohou smýt známky času.

Odpoledne jsme strávili na stopách, a musím říct, že okolí Bílé skály je opravdu neskutečné luxusními terény. Šlapala jsem stopu Janě Králové s Arriskou, šest úseků, pět lomů, pět předmětů, a když jsme stopu po třech hodinách zvedaly, docela mě dostalo, že den předtím se na stejném místě také čuchalo, a Arriska stopu vyšvihla s jistotou zkušeného stopaře. Ale bavily mě všechny stopy, i když sama nejdu na stopu, ráda sleduji práci ostatních, člověk se vždycky může něco přiučit.

Když mě Péťa Růžičková lanařila na Bílou skálu, tak kromě jiného na táborák. A musím říct, že to pro mne bylo velké lákadlo, protože u táboráku jsem neseděla hrozně dlouho. Když jsme se s Jirkou Podhrázským vrátili z poslední stopy, té jeho, která se vyvedla na jedničku, ostatní kluci už připravovali dřevo na táborák a opravdu během chvíle zapálili oheň – a to byl pro mne vážně zážitek, strašně jsem si to užívala :-). Lindička si už s námi sice víno nedala, ale právě s Jirkou jsme si skleničku, dvě… ;-) dali, a když pak začalo v noci opět pršet, nastěhovali jsme se opět na terásku chatky, kde se pak k nám někteří přidali. Dlouho jsme se bavili společně, až většina odpadla a zůstali jsme tam jen my s Jiříkem a Kačenka, členka výcvikové crew Luďka Červinky z Onomyšle. No, a jak jsme byli rozjuchaní, neměla jsem lepší nápad než jít do jídelny a udělat něco vtipného ostatním. Když jsem si druhý den – bohužel až cestou z Bílé skály – uvědomila, co jsme provedli, šly na mě mrákoty. Protože to, u čeho jsme se v noci tak strašně bavili, najednou i na mě bylo trochu moc… Nejenomže jsme totiž zavázali tkaničky bot a nacpali do nich párky nebo třeba udělali uzle z oblečení… My jsme k tomu všemu po dřevěném jídelním stole a lavicích rozetřeli olej a na podlahu nasypali ovesné vločky…

Ráno jsem slíbila Lindě našlápnout ještě jednu stopu – a nastal stejný scénář jako v sobotu, akorát obráceně – zaspala jsem já, resp. usnula jsem po budíku – a bylo mi tak zle, že to ani nemá cenu líčit víc… V tu chvíli jsem si opravdu na tu spoušť v kuchyni nevzpomněla (kdyby ano, šla bych to uklidit), upnula jsem všechny své síly na našlapání stopy (o tom, jak jsem na tom byla, vypoví dost např. to, že z nášlapu jsem šla v ruce s terčíkem na stopu, a došlo mi to až po prvním lomu, bože…). Teprve cestou z Bílé skály mi na základě Petřiny zprávy došlo, co jsme tam v noci provedli. A že jestli se někdo uvelebí na lavici do toho oleje, asi budu mít co řešit. …a v oleji jeden chudák vážně skončil, Pavel Karban – naštěstí to prý bral s humorem, jen chtěl po holkách, aby si mu sáhly na zadek :-))) Bohužel jsme se v noci s Kačenkou a Jirkou už nějak nedomluvili, jestli budeme zatloukat nebo co s tím provedeme, takže já jsem Pétě na její dotaz vše přiznala, a tak jsem potopila Jirkovo zatloukání. Načež si s Kačkou museli střihnout brigádu a vše uklidit, nicméně z nejhoršího už to stejně dostala Petra s Martou… A mně než během dne došlo, že jsou všichni v pohodě a stala se z toho vtipná historka z natáčení, prožívala jsem pěknou morální kocovinu… Přiznávám, že i když jsem byla strůjce nápadu a mám fórky tohoto typu ráda, nějak jsem cítila, že už to bylo moc. Moje mamka, když jsem jí to vyprávěla, mi jen řekla: „Drahuško, Ty z toho nikdy nevyrosteš, viď?“ Taťka jen kroutil hlavou a slyšela jsem jeho obligátní: „Dcéro…“ No a Péťa Růžičková mi prý vymyslí trest – tak jsem se nabídla, že případnou příští Bílou skálu budu dobrovolně uklízet v kuchyni, nicméně bojím se, že mě do ní už nikdy nikdo nepustí :-).

Ale protože osazenstvo Bílé skály má smysl pro humor, jsem si jistá, že příště něco zase vymyslíme :-) Bílá skála mi učarovala – po dlouhé době jsem strašně ráda viděla Janičku Chládkovou, více se mohla pobavit se Zdeňkem Bílkem, poznala jsem konečně osobně manžele Karbanovy, Luďka Červinku a jeho supr bandu, viděla jsem opravdu moc hezkou práci figuranta Honzy Sedláka, získali si mě Iva s Pavlem, Hanky, Dana, Jana Králová, Marouskovi, Marta, no a Linda, Kačenka a Jirka – k těm prostě nemám co dodat. Nemůžu všechny vyjmenovat, určitě zas na půlku lidí zapomenu, ale užila jsem si to víc, než jsem vůbec čekala, takže díky za pozvání a za nadhled. Ten je třeba vždycky, a s mými nápady obzvlášť, já vím :-).

Za foto děkuji Pétě a Jirkovi :-) D


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel dva a tři (např.: sedm)

autor: D - reagovat
datum: 10. 05. 2022 20:20:23

Petra R.: Dvorní šlapačku beru :-)))


autor: Petra R. - reagovat
datum: 09. 05. 2022 20:03:08

Tak toto (z nášlapu jsem šla v ruce s terčíkem na stopu, a došlo mi to až po prvním lomu) mě pobavilo hodně. Myslím, že Tvůj trest bude "dvorní šlapka, pardon šlapačka" :-D.


Copyright © 2009 - 2022 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz