Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(20. 5. 2022)
„Ještě o Dublinu jsi nepsala…“ řekl mi nedávno manžel v kontextu mých posledních blogů o Mistrovství republiky RKČR a mejdanu na Bílé skále. Jako vždy měl pravdu :-). Ale také jsem třeba ještě nepsala o Speciální výstavě RKČR, k čemuž bych se ráda dostala právě nyní – některým vzpomínkám mírný odstup času totiž neuškodí a optika s trochou nadhledu bývá fajn :-).
Pokud si vybavím Mistrovství republiky RKČR v Libočanech, tak jako strašnou dřinu, odměněnou ale úžasnou akcí, vedle toho pak spokojené závodníky, skvělou zábavu a nezapomenutelný víkend se spoustou milých lidí. Sportovní kynologií celý náš pořadatelský tým žije a na závodě jsme byli jako ryby ve vodě. Poněkud obtížněji se nám ale plavalo jen o týden později v peřejích Speciální výstavy RKČR, již jsme „vyfásli“ v balíčku s republikou. A i když jsme všichni mnohokrát vystavovali a několik výstav i pořádali (jenže je to už delší doba, bohužel), v krvi prostě výstavy tolik nemáme, a bylo to znát – nikoli navenek, věřím, že vystavující byli spokojeni, alespoň tedy jaké máme reakce, nicméně pro nás, pořadatele, to bylo již větší sousto. Přes týden po republice jsem vypisovala diplomy a posudkové listy, s nimiž a se svým spánkovým deficitem jsem v pátek dorazila do Libočan. S Janičkou Kumaresan jsme zkompletovaly poháry, vypáskoval se výstavní kruh, připravilo se vše potřebné. A ve chvíli, kdy jsme všichni měli pocit, že jsme ready, dofrčel ze Slovenska rozhodčí Martin Šipkovský s vedoucí kruhu Jankou Šafářovou. Díkybohu, že přijeli již odpoledne, ukázalo se totiž, že je ještě několik věcí třeba doladit, a tak jsme se do všeho pustili, vděční za cenné rady a velmi přátelský a vstřícný přístup Janky s Martinem. Skončili jsme s přípravami poměrně pozdě večer, a když jsem se v deset hodin venku loučila s Ivkou Kocinovou, libočanskou úžasnou veterinářkou, která měla na starost přejímku na republice i na výstavě, se slovy, že jdu spát, druhý den mi pak Ivka říkala, že jak venku viděla sedět slovenské duo, obávala se mé naivity a nevěřila, že jdu do postele... A následující scénář? Ivi odjela a Martin s Jankou na mne velmi zvesela zavolali: „…a tak pojď si k nám ještě na chvilku sednout…“ A já, vskutku naivní duše, si sedla... A seděla jsem s nimi do čtvrt na dvě v noci! Takže takhle se chodí spát, přátelé! :-) Nicméně ničeho nelituji, celý večer jsme se výborně bavili, např. i o chodu slovenského a českého RTW klubu, o tom, jak spoustu věcí zlepšit a jak v budoucnu můžeme spolupracovat. Noc plynula neskutečně rychle, možná rovněž vlivem Martinovy Demänovky, speciálního slovenského bylinného likéru… Tedy my s Jankou jsme pily i něco jiného, na mě byl ten slovenský horský lektvar příliš sladký, v každém případě to byla neuvěřitelná noc, v jejímž závěru nás všechny dostala následující situace: „A to je čo, toto???“ pronesl Martin a hledal něco na ploše stolu. S Janičkou jsme tedy koukaly na stejné místo, kde Martin pátral po jakési imaginární entitě, a když k nám zvedl hlavu, málem jsme se smíchy skácely z lavice, na níž jsme seděly. Martin měl totiž přes čelo a obočí hovínko od ptáka, a jen nevěřícně na nás hleděl. Asi chvilku odmítal věřit, že má na obličeji tak přesně cílený ptačí poklad, a již tak neúnosnou komičnost té chvíle dokončil dalším svým výrokem: „A čo u vás lietá takto pozdě v noci?!“ Tak já nevím, co za ptáky u nás létá v noci, ale dost možná jen nějaký kosák ve stromě nad námi nevydržel naše noční rozprávění a dal nám to patřičně najevo :-).
Celkem rychle mě přešel smích ráno, s prvním posudkem, který jsem do posudkového listu zapisovala ručně. (Ano, nevím, proč jsem neměla počítač a tiskárnu, ale teď už je to stejně jedno…) Martin diktoval své verdikty v celkem svižném tempu, pochopitelně velmi důkladně a precizně, takže mně se po prvním psovi ozvalo mé operované karpální zápěstí a udělalo se mi nevolno z představy dalších cca čtyřiceti psů. Že hrůza v mých očích byla reálná, mi po výstavě řekl jeden kamarád (zdravím, Jindříšku :-): „…teda vypadala jsi fakt hrozně… Ne že by Ti to neslušelo, ale…“ No jistě, souhlasím, já se cítila opravdu příšerně, jak jsem se snažila soustředit, psát, co mám – nicméně s posledními psy už jsem ruku vůbec necítila, a ani nevím, co jsem přesně psala a jakým hrabopisem… Člověk však, když chce, přežije téměř všechno, takže i já jsem vše nakonec přežila a na tomto místě musím zmínit k výstavě dvě věci: 1) Kvůli zapisování jsem výstavu prožila ve svém mikrokosmu usilovného soustředění, nicméně i tak jsem si všimla velkého množství psů zcela nepřipravených na vystavování. Stále mě překvapuje, že majitelé v takové míře nemají zvládnuté ukazování zubů a že např. nevědí, že aby jim pes necouval, stačí si ho posadit před nohy, které máte u sebe, a pes prostě nemá kam couvnout. Rozhodně chce to cvičit vystavování od štěňátka, stejně jako např. varlátka a celý postoj, to člověk opravdu neudělá večer před výstavou… 2) A mnohem důležitější můj postřeh – excelentní posuzování pana rozhodčího, spravedlivé a velmi korektní. Janičko, Martine – byli jste fantastičtí, děkuju/děkujeme! :-)
Z výstavy, samozřejmě ještě vyčerpanější, než když jsem do Libočan přijížděla, jsem se přesouvala do Milevska na svatbu, protože se nám vdávala neteřinka Ivuška – ani nevím, kde jsem ještě vzala tu sílu na řízení. Nicméně po svatbě jsem musela vydolovat poslední zbytky svých sil a večer se přesunout z jižních Čech k rodičům na Vysočinu, kteří mi hlídali během naší cesty do Dublinu a dvou RKČR akcí Lizinku. A ta cesta, o které jsem si ještě v sobotu 30. dubna přes den myslela, že ji nedám, pro mne byla nakonec neskutečným zážitkem… Byly totiž čarodějnice, z Milevska jsem vyjížděla se setměním, což byla doba, kdy lidé začali zapalovat ohně. A jak padala na krajinu tma jak huňatý kabát, každý její kopec i kopeček zářil oranžovými plameny. Během téměř tříhodinové cesty jsem viděla průvody s pochodněmi, neskutečné vatry, obrovské ohně a uvolněné lidi kolem nich, černočerná tma byla protkaná světly ohňů jak v nějaké pohanské říši. A já cítila obrovskou magii té noci, a především jsem hluboce žasla, jak moc je tato tradice živá a že opravdu každá, i sebemenší vesnička má svůj čarovný oheň. Cestování touto kouzelnou nocí plnou jedinečné mystické atmosféry jsem si užila od první do poslední chvíle…
A konečně se dostávám k Dublinu. Psaní o našem výletu za Honzíkem, který tam od ledna studuje na gymnáziu v rámci programu Erasmus, jsem nechtěla odkládat, ale pakliže se něco týká mé rodiny, navíc je to pro mne tak nějak niterné téma, asi jsem potřebovala trochu odstupu – nerada bych totiž, aby to, co nyní napíšu, působilo přehnaně, pateticky… I tak asi bude :-). Honzík odlétal letos v lednu, po dvou letech covidu, kdy děti v podstatě jen seděly u počítače zavřené doma, a náš Honzík v této divné době prožíval svých úžasných šestnáct až osmnáct let, tedy čas, kdy by měl randit a bavit se, ne sedět přikurtovaný online… Často jsem si o něm ty poslední dva roky říkala, že je nesamostatný, nezodpovědný, všechno má na háku, včetně školy. Dvě děti, stejná výchova a péče – a dvě naprosto odlišné osobnosti. Od té doby, co je Honzík v Irsku, se sám pravidelně ozývá a je z jeho hlasu slyšet nejen naprostá vyrovnanost a pohoda – ale i to, že nás rád slyší a nevolá z povinnosti. Vnímali jsme s Pepčou tu neskutečnou změnu, která se děje s naším synem, až s dojetím. Nechali jsme s jistou mírou obav odejít do zahraničí dítě, aby se ukázalo, že je to rozumný dospělý muž. Že to, o co jsme se celý náš společný život snažili, je nejspíš přesně tam, kde to má být. V Dublinu nás přivítal náš syn – vyrovnaný, přemýšlející o spoustě zajímavých věcí, a kromě jiného třeba i skvěle hospodařící s penězi, sám si zodpovědný za školu a svou budoucnost. K tomu navíc jako vždy totálně vysmátý, uvolněný, prostě neuvěřitelně pozitivní – a Honzík má ten dar úplně vás zaplavit svou optimistickou náladou. Měl pro nás připravený plán, výlety po Dublinu i mimo něj, každou restauraci i každou chvilku našeho společného vzácného času. Myslela jsem si, že odstup od Dublinu mi zklidní emoce, ale když toto píšu, je mi opět úzko radostí z toho, jak máme úžasné děti, nikdy si toho nepřestanu vážit… Rozhodně je budeme oba dál podporovat a pomáhat, budou-li o to stát a bude-li to třeba.
Celý Dublin jsme si hrozně užili – já miluju Londýn, ale Dublin ho u mne převálcoval na celé čáře – svou uvolněností, neskutečnou pohodou, hudbou v ulicích, jako by aspoň na chvíli ze světa zmizely problémy, jako by nebyla Ukrajina, covid… A jako vždy mě dost bavil Pepča svými hláškami, asi dlouho nezapomenu tuto: když jsme byli v hotelu na snídani (a vy, kdo čtete mé blogy, víte, že já je miluju a hotelové snídaně jsou pro mne v rámci našich cest extrémně důležité :-), strašně jsem si libovala v pestrosti jídel a byla jsem ze všeho úplně nadšená. Pepča se po mně chvilku pobaveně koukal, a pak už to asi nevydržel a říká mi: „To jsem rád, že jsi spokojená – jinak by s Tebou bylo k nevydržení!“ A museli jsme se pravdivosti jeho výroku všichni zasmát, včetně mne, ale co na tom bylo nejkrásnější? To, s jakou láskou mi to můj muž řekl, on sice pojmenoval jistou mou negativní vlastnost, nicméně s takovou mírou citu, lásky a humoru…
Nedávno jsem byla hrozně unavená, valilo se na mne kde co ze všech stran a mně bylo tak, že jsem vyčerpáním i stresem div neomdlela. Vezla jsem tehdy Natálku k lékařce, nechala si píchnout do každého ouška druhou náušničku. Omlouvala jsem se Naty, že jsem v tak špatné náladě, a současně jsem jí byla vděčná za to, jak se mne snaží z toho dostat. A když jsem pak v rámci nějaké sebereflexe pronesla: „Vy jste na mě všichni tak hodní. A tatínek, jak je úžasný…“ Naty mi na to se svou upřímností a slovním minimalismem, který zdědila po Pepčovi, řekla jednu hlubokou a ryzí pravdu: „Protože Tě miluje!“ …a nade mnou jako by se otevřelo nebe, nebo naopak uzavřel vesmír. Ano, protože mě miluje… Proto dokáže s humorem přejít mé vrtochy. Proto je vždy na mé straně, i když si myslí něco jiného – ale řekne mi to až ve chvíli, kdy už jsem na to připravená. Proto mi vždy naslouchá a snaží se mne pochopit. Proto toleruje mé náročné psí aktivity, proto mne rozmazluje, hýčká mne, opakuje mi, že jsem krásná. Proto večer usíná s rukama kolem mne a nechce mě pustit… Protože mě miluje – a já jeho. A v životě není nic podstatnějšího než mít někoho takového. A pokud zrovna někoho takového vedle sebe nemáte, tak to nevzdávejte a hledejte, vyplatí se to – protože radosti i trápení se vážně lépe zvládají, když na to nejste sami… D :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
