Blog 239 aneb Na mateřské

(11. 7. 2022)

„…koukej, prosím, napsat novej blog o mimi, ať si počtu.“ Tohle mi napsala před týdnem do mailu kamarádka, kterou nebudeme jmenovat, nicméně je to Eva Fiedlerová neboli Fifi :-). Na tento její e-mail jsem odpověděla snad s týdenním zpožděním, což je v mém případě jev nikoli výjimečný, ale v podstatě neexistující – já přeci vždy odpovídám na maily a téměř vždy v podstatě obratem! A to, že jsem málem Evče zapomněla odpovědět úplně, je značně vypovídající obraz mých aktuálních dnů. Tedy přesně tří týdnů a pěti dnů. Doby, kdy k nám přišel ON. Malý poděs, plyšáček-miláček, tryskomyška Finnick neboli Finn.

Kdykoli někde zahlédnu chytré rady o tom, na co všechno se nachystat, když si chce člověk pořídit štěně, jsou to takové ty laické chytrosti o vymezení hranic, důslednosti apod. Prostě věci, které žádný trochu zkušený kynolog už dávno nečte, neboť je dávno notoricky zná. Ale když si tak vzpomenu na všechny tyto poučky, říkám si, že jsou adresovány opravdu spíš začátečníkům, rozhodně ne sportovním kynologům, kteří přesně vědí, co mají v plánu se svou psí nadějí a že chtějí se svým novým přírůstkem cvičit (a teď nemám na mysli nějaké přehnané sportovní ambice, ale prostě pracovní výcvik, sport a hezký koníček). A pokud již tedy přibyde chlupatý přírůstek do rodiny sportovního kynologa, tak kromě správné výživy a zdravého vývoje, které každý chceme svému prckovi zodpovědně zajistit, je zde další velká oblast, kterou myslím začínající psovodi, laici či nesportovní kynologové vlastně neřeší, a to je příprava na budoucí výcvik a práci.

Když jsem si kdysi pořídila své první rottweileří holčičky, tak prostě proto, že se mi tohle plemeno líbilo a nechtěli jsme aljašského malamuta, na které jsem byla do té doby zvyklá. Nic proti malamutům, jsou to miláčci, ale chtěli jsme k domu psa na hlídání. A tak jsem bez jakéhokoli tušení o výcviku pořídila v podstatě současně dvě psí holky, které jsem začala kvůli svým neznalostem cvičit s dost velkým zpožděním, a hlavně s tolika zbytečnými chybami, z nichž několik nešlo už nikdy spravit. Co ovšem bylo, bylo, historii vrátit nelze a myslím, že když se člověk poučí, neměl by se jí víc trápit…

A tak k nám domů docestoval jako čtvrtý rottweiler v pořadí 15. června Finn. Neohrožený veselý kluk, který pořádně přes den usne tak dvakrát, a ve zbývajícím čase stále chce něco dělat. A když se mu člověk nevěnuje, najde si zábavu sám, a to fakt nechceš… Respektive můj manžel to nechce :-), a ani já ne (ale z jiného důvodu než Pepča – on kvůli zahradě, já kvůli výcviku :-), takže první dva týdny, kdy jsem měla dovolenou, zcela probíhaly v režimu chvilkových odpočinků malého draka a vracení se k němu v intervalech spojených s probuzením a venčením. Takže v podstatě celý den s ním, lovení hadru, míčků, tahání se o věci a pouštění po jejich vybojování. Spojování povelů s tím, co sám mimoděk udělá, plus učení nového. A protože vše je hra a musí být veselo, tak člověk celý den vymýšlí, chválí, přehání, jásá a nevědomky přechází do jiné hlasové tóniny. Manžel v mé přítomnosti nedávno utrousil: „…netušil jsem, že je možné šišlat déle než hodinu…“ :-) Tak já na Finna pochopitelně nešišlám, ale to chválení je v jiném tónu, to si sama uvědomuji, nicméně – co nadělám? …chvílemi si ovšem vážně připadám jako cvok... :-)

Jakkoli mi ten černý zmeteček dělá obrovskou radost (už umí spoustu věcí, třeba polohy na místě, učí se u nohy koukat nahoru, pachový čtvereček vyzobe jedna radost, ukáže zuby, krásně couvá apod.), jsem často celkem vyčerpaná. A tím se vracím na začátek tohoto blogu a toho, co jsem nakousla, ale nedopověděla – je velice náročné mít štěně, zejména když chcete dělat sportovní kynologii a víte, jak byste měli nebo že byste měli mrňouse v podstatě každý den připravovat. Včetně socializace. Takže náš den začíná v pět hodin, Finn se vyvenčí a ještě mi cca dvacet minut pospává v náruči (Lizinka dělá, že o nás neví, ta prostě takhle brzy odmítá vstávat). Je hrozně zajímavé, jak je ten kluk mazlivý, v náruči si to užívá, strašně se tulí, zavrtává se mi do náruče a většinou mi v ní usne. To musím říct, že holčičky – Taffynka, Ginuška ani Lizinka – se jako malé vůbec v náruči nechtěly chovat. Finn dále například miluje pracovat se mnou ve skleníku, čumí opřený pacinkami do záhonů, a když ho zvednu, je úplně nadšený, že všechno vidí, prohlíží si rajčata, bylinky, prostě rozený zahradník, zalévání hadicí či konví zbožňuje, protože miluje vodu :-). Teď už se ale tak vytahuje, že už do záhonů sám vidí a musím ho krotit, protože by do nich chtěl přes zídku skákat.

Kolem půl šesté už Finn nabírá na rychlosti, takže necháváme Lizinku spát, „cvičíme si“ (je to všecko samozřejmě takové hraní a blbnutí) poslušnost, a než jedeme na procházku, většinou mu ještě šlápnu pachový čtvereček. Rodinu jsem měla minulý týden na dovolené, na kterou jsem já kvůli Finnickovi nemohla jet, a tak jsem ráno venčila oba pejsky společně. Užívali jsme si nádherných letních rán a svěžího chladu probouzející se přírody. Nicméně když je Pepča doma, chodí s Lištičkou on a já si beru Finna do vesnice, aby si zvykal na ruch, na auta, na lidi spěchající na autobus… Rodinnou dovčou a mým osamocením doma ale bylo všechno tak nějak vytržené z normálu, a jak jsem byla unavená z péče o prcka a celodenního lítání okolo něj, bylo mi samotné doma překvapivě smutno.

A tak jsem podnikala výlety, stejně denně toho pindíka malého někam vozím, aby si zvykal na auto – v úterý jsme se tedy vydali za Rejzikem a Fanny na tábor do Kácova. Ráno na stopě jsem si pachový čtvereček při svém štěstí našlápla na jediném místě, kde měly hnízdo vosy, jinak byla celá louka brzy ráno bez jediného hmyzu (hmyz mě prostě miluje…). Takže mi vosy nalítaly pod tričko (Rejzik se chechtal, že to s tím hmyzem zase přeháním), odpoledne jsem doma dostala zimnici a dva dny jsem zvracela a byla mimo – na zádech jsem si viděla tři štípance, dál nevím. Moc pěkný zážitek to byl… :-) Ale jinak si Finn pohrál s Fanny, stejně jako v sobotu s Milošovým Framem – Miloš mě vytáhl k nim domů na návštěvu, aby mi ukrátil mé poustevničení, za což jsem mu hrozně vděčná. Kromě milé návštěvy mi totiž i poradil ohledně výcviku (přeci jenom on je aktivní závodník, a já hodně let pořádně necvičila, vlastně zase se vším začínám) – a na tomto místě musím zmínit, jak neskutečně krásně má Frama „rozdělaného“, dokonce ho opakovaně odvolal i ze hry s Finnem. To já jsem raději nezkoušela, protože si nejsem jistá, zda by Finnís z dovádění poslechl, a nechtěla jsem si něco zbytečně kazit. A komu ještě vděčím za jeden krásný večer v uplynulém týdnu, tak to je bratranec Míša – v pátek večer jsem měla kosmetiku, a samozřejmě že Finn už vydrží být sám, ale vize toho, že v době jeho největší aktivity budu pryč, vrátím se a on bude jak pytel blech, mě trochu netěšila. Po kosmetice si chci večer vždy už jen vlézt do pyžama, relaxovat a mít pohodu. A tak jsem napsala v pátek ráno bratránkovi, zda si nechce přijet „pomazlit štěňátko“ :-). S nadšením přijel, já byla nadšená o mnoho víc a s poučením, že Finna nemá nechat usnout, jsem si odjela užít kosmetiku. Když jsem se za dvě hodiny vrátila, Míša si s Finnem s vypětím posledních svých sil sice krásně hrál, ale byl úplně vyřízený, unavený, ožraný a dost rychle se dekoval domů :-))) Prohlásil: „Týjo, on je jak automat, kam člověk hází peníze a on furt hraje a hraje. Jako jeho člověk fakt musí mít rád, aby to tempo vydržel!“ :-)))

Ano, je to tak. Je to božánek, vážně ho miluju, jen je to teď trochu náročnější… Ale téměř měsíc za námi, myslím, že úspěšně, takže jdeme dál. Už skoro nemá štěněčí mechovou srst, nohatí a vytahuje se, ale zároveň je stále šikovnější a dá se s ním už někdy i celkem rozumně domluvit :-) D

PS: Lizinka ho přijala naprosto fantasticky, je to nejzlatější holčička. Nejdřív jí sice asi trochu lezl na nervy, nicméně vše se po cca týdnu zajelo, takže si s ním hraje, provokuje ho ke hře a stále ho školí. A často ho také prostě ignoruje, bere mu hračky a nejraději by mu sežrala i to, co už má Finn v tlamce :-).

Foto: Hanka Břízová