Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(9. 10. 2022)
Na výcvikovém víkendu na Bílé skále jsem se letos v květnu ocitla vlastně náhodou. Pracovně. A co z toho nakonec všechno bylo, asi víte (a někteří z vás to pocítili dokonce na vlastní kůži, ehm… :-). Nicméně všichni také ze svých životů dobře víme, že náhody jsou velkým hybatelem našich osudů a přinášejí nám mnohdy dost príma věci a zážitky, které člověk těžko vymyslí. A protože jsem kupodivu po našem květnovém nočním řádění s Kačenkou a Jiříkem Podhrázským nebyla zapsána na černou listinu, s nadšením jsem přijala pozvání na další akcičku – kterou opět organizovala Péťa Růžičková s Vláďou Koníčkem. A když jsem jí řekla, že zase o táboře napíšu blog, jen jaksi neradostně kontrovala: „Tak ať to prosím Tě není zase plný pavouků, plísně v koupelně, a je z toho poznat, že se tu hlavně pořádně cvičí!“ …trochu mi zatrnulo, protože mi najednou došlo, že ne všem bylo mé rozřehtané vyprávění až tak k smíchu... No dobře, pak tedy pokus číslo dva :-)
O Bílé skále, jejím nádherném okolí, večerním táboráku a fajn lidech jsem natolik básnila, že se na podzim přihlásil i Miloš Sladkovský s Framem, bráškou mého Finna, a to byl myslím nejen pro mne neskutečně pozitivní rozměr podzimního víkendu. S Miloškem jsme hodně chodili na stopy, šlapali je i ostatním, kluci se spolu parádně vyblbli a my byli šťastní, že naši psi jsou šťastní. Louky okolo Skály se fialověly koberci mateřídoušky, neskutečně voněly (což některým psům na stopách zjevně i trochu vadilo), a zejména první dva dny, než se rozpršelo, byly sluníčko a ta kořeněná zemitost podzimních vůní a barev naprosto návykové. Hned po první stopě jsme si s Milošem neodpustili malou provokaci, na louku jsme vytáhli deku, jídlo a pití a udělali si piknik – hlavně abychom mohli fotkami trochu poškádlit ostatní :-) Takže jsme je naposílali Jiříkovi Podhrázskému, velitelce Pétě, no a také Rejzikovi, který měl na den také přijet. A když jsme my s Milošem vyjížděli z luk a jeli zpět do tábora, ohnivou čáru za sebou zanechalo právě Rejzikovo auto, které okolo nás prolétlo kosmickou rychlostí po silnici. My jeho viděli, on nás v tom letu neměl šanci zbliknout. Ale hlavně – řítil se opačně od Skály. Když asi za hodinu dobloudil, měl za sebou okružní jízdu po Jindřichohradecku a náladu na bodu lednové noci. Nás to ale pobavilo. Navíc – Matla je prostě matla, viď, Jiříku? :-)
Nakonec jsme se však sešli v táboře všichni a hned první večer byl tradiční táborák. Já nevím, ale sedět večer s kamarády u ohně, poslouchat jejich historky, dát si něco dobrého k jídlu a pití, společně se zasmát – to má pro mne obrovské kouzlo. Třeba Luděk Červinka je prostě král vypravěčů, Zdenda Bílek mě jeden večer asi chvíli pozoroval, protože mi najednou povídá: „Drahuško, všechno mu to ale nevěř!“ :-) No dobře, Zdendo :-))) U ohně taky perlil Miloš, já prostě nevím, kde tenhle smíšek bere ty své pohotové odpovědi, na to já jsem asi příliš velký filozof :-). Třeba se v pozdních nočních hodinách odehrál tento dialog – Jana Králová: „Miloši našlapeš mi zítra ráno stopu?“ A když mu upřesnila, jak má být stará, dlouhá atd., Miloš jen suše pronesl: „Tak já dojím toho buřta a pomalu, abych vyrazil!“ :-) A kdo stále někam vyrážel, byl Pepa Přikryl. Když si vybavím podzimní Bílou skálu, tak jejím synonymem je pro mne právě Pepa, kterého jsem ve kteroukoli denní či noční dobu viděla venčit pejsky, a buď měl kromě vodítka ve druhé ruce košík na houby, nebo na hlavě čelovku :-). Samozřejmě přes den na place se pohyboval bez těchto svých dvou atributů, nicméně s nimi mě hrozně bavil. A dojala mne neskutečná velkorysost a dobrota Pepy a jeho ženy Irenky. Vlastně všichni byli tak přirozeně štědří a milí, jako třeba sympaťák Zdenda Bílek, velkou pohodu kolem sebe šíří ale i Juraj Jasso s rodinou, o dřevo na táboráky a krásné fotky pro všechny se obětavě staral Pavel Kubinec (ale s tím dřevem tentokrát notně pomáhal Jiřík Podhrázský :-), zdrojem vždy veselé nálady je Janička Chládková, zábavu nezkazí nikdy ani Hanka Hondlová, Ivča Benešová, Markétka Mašková, Janča Králová – a končím s výčty, protože vždycky na někoho zapomenu... No a pro mne je největším šprýmařem a parťákem vedle Miloše ještě právě několikrát zmiňovaný Jiřík Podhrázský, který s sebou vezl i domácí vajíčka a ráno nám je dělal míchaná na snídani! Tak tím nás tedy dostal :-) Za odměnu jsem zase já za něho zachránila hrozící konflikt s místním zemědělcem, který nás přijel vyhnat z těch nádherných luk, kam jsme dorazili na stopy druhý den. Pán měl zjevně echo od někoho z místních, že se mu cosi nekalého děje na jeho latifundiích. A když jsem Jiříka zaslechla, jak ne zcela takticky zahájil rozhovor s agronomem, naklusala jsem k pánovi raději já, zapojila svůj šarm a diplomacii – a pán roztál jak rampouch a vlastně to nakonec vypadalo tak, jak moc je rád, že tam jsme :-))) Holt ženské zbraně jsou ženské zbraně, milý úsměv a laskavé slovo dokážou zázraky :-))). …no, upřímně řečeno – trochu jsem spíš ze sebe udělala debila, ale pro dobro věci cokoli… :-)))
No a jinak? Super obrany s Tomášem Melenem (Honzíka Sedláka jsem už bohužel nestihla, musela jsem odjet), parádní tréninky a strašně fajn dny. I když jsem si ze Skály odvážela horečku a dýchací problémy, protože nám začalo pršet a já prostě chytnu absolutně cokoli, i kdyby to letělo v těch nejvzdálenějších Kotěhůlkách, podzimní Bílou skálu jsem si strašně užila. Na jaro se už teď moc těším a věřím, že si to užijeme stejně, pořádně pocvičíme a pobavíme se. Protože tak to je. Uprostřed jihočeských luk stála – Bílá skála – a bude tam stát i dál a my si to přijedeme zkontrolovat :-). A Péťo, je super, že to pro nás děláte, děkujeme! :-)
Tak krásné dny, příští sobotu jedeme s týmem na mistrovství světa IFR, na web RKČR budu psát zprávičky, tak čtěte a fanděte! A užívejte si nádherný podzim, pro mne jednoznačně nejkrásnější čas roku :-) D
Foto: Pavel Kubinec – děkuji (ty amatérské fotky jsou jen moje z mobilu, ale to každý jistě pozná, netřeba je vyjmenovávat :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
