Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 241 aneb MS ve Francii a tak vůbec

(26. 10. 2022)

 

Zpravidla až s odstupem času získává člověk ten správný nadhled i vhled, a to ať jde o jakékoli zážitky. Nicméně jsem si jistá tím, že obrovský nadhled jsme jako tým museli prokazovat opakovaně během celého Mistrovství světa IFR, které se pro rok 2022 konalo od neděle 16. října v severofrancouzském městečku Aniche, neboť pokud bych tuto pro rotvíkáře nejprestižnější sportovní akci měla nějak shrnout, použila bych substantiva chaos, zmatky, změny... Nicméně také velké úspěchy českého týmu! :-) Ovšem k těm nedostatkům – já vím, že všichni jsme jenom lidé, a kdo nic nedělá, nic nezkazí, nicméně nešlo mistrovství opravdu připravit lépe? Jsem si jistá, že šlo… Zde tedy ještě malá subjektivní retrospektiva k uplynulému týdnu :-).

Náš příjezd do Valenciennes, kde jsme měli zamluvené ubytování, byl pro mne jako pád do černé díry. Jsem člověk, který potřebuje svůj prostor, respektive svůj hezký prostor, vonící čistotou, plus samozřejmě vlastní koupelnu. Když jsme s Hankou Břízovou, která jela s týmem jako letošní fotografka, otevřely dveře našeho pokoje, trochu se mi zamotala hlava. Trpasličí pokojík, kde se sotva dalo projít okolo postele, se na mě chechtal a pokřikoval cosi o tom, že tohle nedám, že je to zkouška… Veliká zkouška pro mne byla už jen cesta s Hančinými pejsky, které měla u mne v autě – a já jsem si za celý ten týden ve Francii denně velmi bolestivě uvědomovala, jak mám své auto ráda a že ta psí bouda, která se z něho na týden stala, je pro mne nějaký druh trestu asi – nějaký zátěžový test, kolik toho zvládnu :-). A jakkoli jsem trpěla a skřípala zuby, kdykoli jsem viděla tu spoušť v autě, nějak jsem to dala, zato společný pokoj se dvěma klecemi, kolem kterých se sotva dalo dostat do koupelny, jsem vydržela jen jednu noc. Spala jsem na palandě, několikrát se v noci bouchla o strop do hlavy a ráno jsem byla tak mňau, že jsem sotva po tom kovovém žebříku slezla na zem. Ale bylo to asi i dílem technařů za zdí, kteří měli až do rána huličskou párty a náležitě vyhrávali. Když jsem šla ráno do koupelny, Hančini hafani se málem zjevili, já se snažila najít nějaké oblečení v hromadě všech našich věcí – které nebylo na pokoji kam dát, protože jediná skříň byla schovaná za psími klecemi. A v tu chvíli mi to došlo – měla jsem pocit, že v tom miniaturním prostoru došel kyslík, že se udusím nebo se někde zašprajcnu a zůstanu tam na věky. Skoro jsem běžela na recepci, jestli ještě nemají jeden volný pokoj – a protože ještě lidstvu asi mám co přinést, vesmír se nade mnou slitoval a já dostala svůj pokoj! Hurááá :-) Sice úplně stejně miniaturní, se stejnou pidi midi koupelnou, kde nevíte, zda jdete na záchod, nebo se jdete sprchovat, ale byl můj! :-) A s Hankou jsme se po celém tom týdnu shodly, že to nás asi zachránilo obě, v tom jednom pokoji to prostě nešlo…

Vedle Hanky měli pokoj kluci, Rejzik s Milošem Sladkovským. Každý jsme brali nějaké jídlo a u kluků vznikla taková provizorní zásobárna a kuchyně – Rejzik na posteli vždycky rozprostřel osušku a na ni jsme nachystali jídlo. Že musel v drobkách z baget i spát, to je víc než jasné, ehm… :-), ale neřešil to – oba kluci prokázali naprostý nadhled a nic si nedělali z bordelu, který se jim na pokoji hromadil :-). Já jim tam pravidelně a poctivě odnášela vše, co se mi nehodilo, aby aspoň jeden z našich pokojů byl voňavý a čistý – ten můj!!! :-) A když jsme konečně vyřešili mou „bytovou krizi“, mohli jsme již dál čelit výsledkům práce francouzských pořadatelů…

Ono to začalo už komunikací s nimi před MS – na dotazy team leaderů buď neodpovídali, nebo pozdě, a tak nějak si jela z jejich strany příprava samospádem. To, že naše fotky s Milošem nebyly v katalogu, že švýcarský team leader vypadl úplně, je vlastně asi zanedbatelné. Ale na MS se s team leadery vždy počítá, zpravidla dostaneme kartičku se jménem, losujeme na stejných upomínkových předmětech jako závodníci. Ve Francii nic, s team leadery se prostě vůbec nepočítalo. A mezery ve francouzské organizaci na nás vyskakovaly vlastně nonstop – stopaři neměli žádné oficiální zahájení, jen losování, kde dostali startovní čísla – aby je pak od nich pořadatelé zase vybrali a měnili je za jiná. Prostě chaos. Startovní časy na FB a katalogu byly rozdílné, takže jsem se opakovaně ptala, kdy mají naši závodníci stopu, resp. kdy na ni odjíždějí – a jen o dva dny později jsme čelili totálnímu zmatku v odjezdech IFH2. Následující den zase změny v časech nástřeláků a zahájení IGP. Jediný světlý moment všech těchto bláznivých posunů bylo snad jen to, že na losování nemuseli v průvodu městem všichni psi a po losování měli pořadatelé připraveno občerstvení, které přišlo celkem vhod. Ale možná to bylo právě to jídlo, které nám pak odečetli z večírku, že? :-) Protože ten, jak víte, byl nejvypečenější ze všeho toho, co pro nás Frantíci připravili… Nikdo z nás nezapomene na dvouhodinové hladové čekání na pár plátků salámu.

Ale toto všechno špatné, nechť vezme čert! Protože my jsme si to jako tým stejně užili – každý večer jsme společně (často i se slovenským týmem nebo alespoň Janičkou Šafářovou a Hausknechtovými :-) seděli u stolečků venku, něco dobrého popíjeli a strašně se nasmáli – nejvíc večer, kdy Miloš vytáhl ven k nám francouzského recepčního, dával si s ním panáky, a aby to neviděl recepčního nadřízený, zalepil venkovní kamery papírovými kapesníky :-). Recepční pak z halloweenské výzdoby přinesl masku mrtvé nevěsty, která samozřejmě okamžitě skončila na Miloškovi :-). Tak strašně jsme se nasmáli, že nás opravdu bolela břicha smíchy, já nevím, kde se v Milošovi ty jeho legrácky a recese berou – musí to mít od Pánaboha :-).

Letošní mistrovství pro mne mělo ještě jeden rozměr, čistě osobní. Odjížděla jsem na něj o deset kilo štíhlejší než loni, a tím se pomalu blíží ke konci má dvouapůlletá práce na sobě, ale započne ta mnohem složitější – udržet si váhu a nezběhnout opět k nepravidelnému režimu. Já jsem nikdy nebyla kost a kůže, ale nikdy jsem ani nebyla nějak přehnaně oplácaná – až s covidem jsem propadla fóbii o svou rodinu, aby to vše přežili, takže jsem začala moštovat, vyvářet a péct – aby byli silní a vše vydrželi :-). Všichni mou přehnanou péči zvládli bez následků, jen já jsem se krásně zabalila do tukových zásob. Dlouho jsem se pak vyhýbala váze, asi jsem tušila, co mi ukáže, ale když jsem na ni přece jenom posledního července 2020 vlezla, musela jsem to několikrát zopakovat, abych uvěřila… Od 1. srpna jsem to tedy vzala se sebou do parády – konečně jsem za celý život začala snídat, pravidelně jíst (jím vlastně všechno, ničemu se úplně nevyhýbám), cvičit a nejíst po 16. hodině. Vyhovuje mi to tak, nemám hlad a cítím se skvěle. Takže má bilance k dnešnímu datu je 38 kilo dole, ještě dvě, a jdu vařit do Prostřeno! :-) Bože, to jsem si na sebe upletla bič! :-) Jednou v Libočanech totiž Janička Kumaresan prohlásila, že tak dobře vařím, že mě přihlásí právě do tohoto pořadu. Není první, kdo měl ten nápad, přihlásit mě chtělo už více lidí, ale manžel by doma kamery nesnesl, soukromí je pro něho nedotknutelné. A když Janička zahlásila, že mě přihlásí, že budu vařit v Libočanech, tak já místo toho, abych to odmítla, jsem jí řekla, že až se mi povede zhubnout na určitou váhu, tak ano. Nemyslela jsem si totiž, že se mi to kdy vůbec povede, takže jsem byla v klidu. A ejhle, chybí už jen pár kilo, a je to tady… Jenže těch pár kilo může trvat klidně půl roku, každý kousíček mé váhy je pro mne opravdu boj, tak jako to šlo na začátku extrémně rychle, jde to nyní extrémně pomalu… Tak uvidíme, ale pokud budu vařit, tak tedy v Libočanech a pojmeme to jako osvětu a propagaci rotvíčků. Já, která se stydím i jen fotit, mám jít před kamery… To jsem se zase nechala do něčeho navézt… :-)

Hm, jaksi jsem změnila téma, že? Myslím ale, že o MS už jsem toho ve zprávách napsala tolik, že tady jde spíš o tu neoficiální fotogalerii níže… :-) Vzpomínky budeme mít jistě všichni hezké, není v lidské přirozenosti nést si s sebou zbytečně negativní zážitky – takže ty jsme jistě již vytěsnili a i na Francii budeme vzpomínat jako na jednu neuvěřitelnou jízdu :-).

Mějte se krásně – a kdo z vás dočetl můj sloh až se, ten je hrdina! :-) D

PS: … na večírku DJ hrál minimum osmdesátek, doháním to tedy ještě doma a denně mi v autě hrají ty největší hity, kterými jsme se ladili před večírkem – třeba You Came od Kim Wilde, Material Girl od Madonny, Call Me, It´s Sin, Sun of Jamaica, The Riddle ad. Dejte si pár osmdesátek taky :-).

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel dva a dva (např.: sedm)