Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(16. 11. 2022)
V květnu jsem se úplně náhodou seznámila na Bílé skále s Jirkou Podhrázským – a je to přesně o tom, že osud člověku někdy pošle do života lidi, kteří jako by v něm měli své místo odedávna. Tak nějak to vnímám s Jirkou – denně jsme v kontaktu, řešíme kynologické věci a máme se stále čemu zasmát, i když ne každý den je posvícení. Ovšem když mě Jiřík někdy po tom květnu požádal, jestli bych mu pomohla zorganizovat stopařský seminář s Radkou Bořutovou, slovenskou stopařskou mistryní a jeho trenérkou, musela jsem odmítnout. Možná spíš nějak programově, protože se učím říkat ne a z toho všeho, co se po mně chce a co stále někdo potřebuje, se snažím volit to, co mě bude nejen bavit, ale co hlavně také mám šanci při svém fungování s rodinou a prací zvládnout. A s ohledem na to, že jsem tehdy měla před sebou MS FCI v Roudnici, kde jsem byla v nejužším pořadatelském týmu, plus jako obvykle MS IFR ve Francii, nemohla jsem na intenzivní pomoc kývnout. O to víc mě proto těší, jak bravurně vše Jirka zvládl a jak parádní akci se mu podařilo připravit – myslím, že nadšení a pozitivní zpětná vazba všech zúčastněných mu byly dokonalou satisfakcí za úmorné shánění terénů, ne zcela hladké domlouvání souhlasů zemědělců, nevyzpytatelnou komunikaci se zájemci o účast či všemožné zajišťování ubytování a jídla.
Seminář byl naplánován na víkend 12. a 13. listopadu, s nástupem v pátek 11., a to v Parkhotelu Mozolov v jižních Čechách. Jsem přesvědčena o tom, že mnoho potenciálních zájemců vzdalo svou účast jen s ohledem na tento termín – dala by se totiž již klidně čekat třeskutá zima, terény ukryté pod sněhem a půda zmrzlá na kost. Ovšem opak byl pravdou – tak krásné počasí, jako vyšlo na tento víkend, bylo za celý podzim podle mého názoru tak výjimečné, že by se na prstech ruky dalo spočítat. Jirkovi někdo shora prostě fandil a připravil mu pro účastníky semináře v okolí Nadějkova počasí jak malované – sluníčko, modrá obloha, teploty kolem deseti stupňů Celsia, a pokud vítr, tak jen mírný. Sobotními terény byla pole s nízkým osením, nádherně měkký terén, jehož jedinou nevýhodou byly snad jen naše celodenně obalené gumáky bahnem. Ale žádné kaluže ani nic dalšího extrémního se nekonalo. V neděli pak louky. Takže opravdu značka ideál.
Na každý den bylo plánováno cca patnáct stop, začínalo se brzy ráno – v sobotu jsme vyjížděli s Jirkou a Radkou ještě za tmy a Radka si šlapala stopu s čelovkou, aby na ni vůbec viděla. Já stopy miluju a nikdy jsem neměla problém brzy vstávat, ale za tmy jsem si stopu ještě tedy nikdy nepokládala :-). Takže jsem Radku chvilku sledovala, jenže během pár minut mi zmizela ve tmě tmoucí. Když se pak s počínajícím rozbřeskem vrátila z pole a požádala mě, zda jí stopu překřížím, samozřejmě jsem souhlasila – aby mi jen chvilku nato, když mi ukázala nákres stopy, srdce začalo tlouci dvakrát tak rychleji. Deset křížení?! Páni… Koukala jsem na mapku stopy a dělalo se mi mdlo. Ne že bych se jakkoli podceňovala, ale přeci jenom – dolehla na mne tíha té šílené zodpovědnosti. Naštěstí Radka má propracovaný systém, na místě každého křížení měla cedulku, takže jsem přesně věděla, kudy musím projít a kam jít dál. Cedulky křížení byly naštěstí vidět, takže jsem podle plánku šlapala od jedné ke druhé, ale kdyby byla například mlha a já musela jít podle mobilní aplikace, tak tady bych se už asi neudržela smíchy já, ale hlavně pak Radka… Dobře to však dopadlo :-).
Kolem osmé do terénů dorazili i všichni ostatní a začalo se s praktickými stopami. Radka celý den trpělivě vysvětlovala a radila – netají se tím, že nemá žádná svá tajemství, vše se snaží na seminářích zájemcům předat. A pravdu má v tom, že i když řekne a poradí úplně vše, nikdy to nikdo úplně stejně nezopakuje – každý člověk je jiný, každý pes je jiný, každý terén i aktuální počasí jsou jiné. Neboť když dva dělají totéž, není to totéž :-). Ukázala nám, jak pokládá stopu (pamlsky do paty, kterou se snaží udělat „útes“, jak sama říká), kroky v jedné linii, nikoli ovšem krůčky nalepené za sebou, ale s mezerami, v nichž se pes může vydýchat, resp. měl by se naučit dýchat. Radčin 16mesíční Dexter nám předvedl označování předmětu, Radka vysvětlila ukončení stopy, prostě vše bylo zaměřeno na praxi – založenou na přirozenosti, logice a precizní práci. A co je pro mne velký přínos, tak používání značkovacího spreje na stopě. Chvilku jsem sice měla pocit, že mám ze všeho v hlavě hokej, jako by se mi zhroutily mé letité stopařské zásady i znalosti, nicméně je třeba jen trochu klidu, nepodléhat panice a přemýšlet. Tak jako u všeho, že? :-)
V pátek večer jsme si na Mozolově dali svatomartinskou husu (po níž mi bylo těžko ještě v sobotu ráno), někdo trochu piva či vína, taktéž v sobotu po večeři jsme si chvilku poseděli, ale tím, že na stopy se vstává brzy ráno, tak všichni „účastníci zájezdu“ byli velmi disciplinovaní a nekonalo se žádné noční řádění – všichni šli zodpovědně spát, aby ráno měli čisté hlavy na další poznatky.
Tím, že je Jirka rotvíkář, snažil se udělat seminář především pro rotvíkáře, a to byl pro mne velmi příjemný rozměr této akce – měli jsme tak možnost se chvilku setkat a popovídat si, takže nesmím nezmínit Lucku Spálenkovou, Hanku Touškovou, Janču Chládkovou, Petru Růžičkovou, Vaness Kuzmovou a také samozřejmě Janu Královou, jíž jsem šlapala stopu a na konci jsem jí vymyslela u posledního předmětu takovou fintu fň, ehm… No, Ariska si poradila, je to ostřílený stopařský matador, díkybohu :-). Jinak ještě mnohem víc horko bylo Jirkovi při úplném závěru stop, kdy nám slovenská posádka Stano a Marína zapadli s Multivanem v terénu, Jirku to stálo hodně práce a vymýšlení vytáhnout je z rigolu ven – holt vedoucí zájezdu těžký chleba má :-). A i když si určitě nevzpomenu na úplně všechny účastníky semináře, pozdrav letí k Přemkovi Pěknicovi, Hance Vondrušové či Žanet do Polska :-).
No a já s Finnem? Finn má bohužel už měsíc klidový režim, i přes stravu s minimem proteinů strašně narostl, bolí ho přední levý loket, podle RTG má bohužel i nález na chrupavce, takže já se jen modlím a prosím všechny svaté, aby z toho vyrostl. Místo cvičení jsem všude jen jako divák, a už toho mám vážně plné kecky. Dva roky jsem čekala na psa na cvičení, a teď nesmíme nic dělat…
Takže bych tento blog asi ukončila svou vírou v lepší zítřky, jejichž součástí třeba bude další takovýto skvělý seminář, neboť Jirka se jako výborný pořadatel jedině osvědčil, no a Radka Bořutová byla úžasná. Moc děkuji tedy oběma a všem kamarádům za skvělé společné chvíle. Bylo to super, expedice Apalucha opět napřesrok! :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
