Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(11. 1. 2023)
Pár měsíců jsem nepsala, ale někdy to tak mívám – jednou je to několik blogů během krátké doby, a jindy se odmlčím, protože nestíhám, nebo se mi prostě jen psát nechce. A dnes se mi chce – byla by totiž škoda zapomenout některé události posledních dnů a třeba vás i připravit o možnost zasmát se – ať z pobavení nebo ze škodolibosti :-). Beru oba důvody, škodolibost je i mojí součástí a nevadí mi ani u ostatních, pokud je nevinná, nikoli zlá.
Asi bych měla začít tím, co je u nás nového. Má téměř desetiletá Liz je plná života, i když mě nedávno vystrašila a cestou na veterinu jsem ronila krokodýlí slzy v obavách z nejhoršího… Dobře to naštěstí dopadlo a Lizik s nadšením cvičí, běhá i baští – asi za to hodně může Finn, na něhož žárlí. A on na ni, jsou legračnější jeden než druhý v tom, jak bojují o můj zájem :-). Finn mě ale potrápil hodně, asi už jsem zmiňovala, že i přes hlídání proteinů, naprosté absence skákání, schodů, kluzkých podlah apod. mi ve velmi krátké době překotně narostl a začal mít velké pohybové problémy a bolesti. RTG u pana doktora Musila v Brodě ukázal možný problém na loktech, i když podle pohybu se zdála být bolestivá spíš ramena. Takže jsme vyfasovali Geloren, nějaké léky a klid. Ten jsme dodrželi, ale protože se to úplně nelepšilo a byl mi raděn druhý nezávislý odborný pohled, vyrazila jsem ještě k dr. Melounovi do Chotěboře. Zde RTG, měsíc po těch prvních, už naštěstí zachytil chrupavky a klouby krásně čisté, ale panostitidu, a zejména v krvi vysoké hodnoty vápníku i fosforu. Takže jsme vyloučili veškeré přípravky (před Gelorenem jsem Finnovi dávala Canhydrox GAG kvůli vytočeným tlapkám atd.), do granulí (Specific pro štěňata velkých plemen) přidávám hodně zeleniny, aby měl stravu spíš chudou než bohatou, a přitom se zasytil, a hlavně se nám blíží devátý měsíc, Finn se přestává vytahovat a natahovat a z hubeného nosála-žížaláka mohutní v moc pěkného rotvíčka. Navíc má pro mne super povahu – je chytrý, kontaktní, tvárný, a hlavně – chce cvičit! :-)
A cvičení je to, čemu bych se dnes chtěla věnovat nejvíc. Asi všichni, kdo čtete mé blogy, víte, jak dlouho jsem na toho svého kloučka čekala. A že těmi pohybovými problémy, kdy nebylo jasné, zda a jak se ze všeho dostane, jsem měla celkem nahnáno a denně jsem – s různou mírou úspěšnosti – odháněla své depresivní nálady a vkrádající se černé vyhlídky. Kdo mi v celém tomto období poskytl velkou podporu a pomoc, je Gabča Macounová. K ní mě úplnou náhodou přivedl Adam Holeksa, kterému za to nepřestanu být vděčná, ovšem otázka je, zda to byla opravdu náhoda, nebo to tak mělo být – já jsem přesvědčená spíš o tom, že i když věci na začátku mnohdy vypadají jako neproniknutelný labyrint bez jasné cesty, nakonec z něho vyjdete a pochopíte, že i to bloudění mělo smysl, že i tma a zavřené oči vám navrátí jasný pohled a vyvedou vás pak bezpečně na světlo. A tak to vnímám já u sebe a Finna.
Dlouho jsem za Gabčou jezdila jen jako divák. S nepříjemným pocitem na hrudníku jsem sledovala, jak ostatní krásně cvičí, zatímco já nemám psa ani s sebou, aby byl v klidu. A Gabča mě držela v trpělivosti, kromě toho i tím pozorováním jsem se něčemu naučila. Tedy vidět nějaké věci, ne že bych je uměla – to je pak totiž značně jiná disciplína :-). Nicméně po cca dvou měsících klidu jsme konečně s Finnem mohli začít pracovat i my, sice jen decentně, na místě a bez jakékoli námahy, ale už to byl náš začátek! :-) A já jsem najednou na vlastní kůži pocítila, jak to, co člověk vidí na place u ostatních, je těžké u sebe samého. Že si myslím, že chápu – nebo možná to i chápu – ale neumím to udělat, rozhodně ne hned, staré návyky a zlozvyky jsou do vás zažrané a nechtějí se pustit, potvory! Ale protože je Gabča famózní učitelka a čarodějka se psy (její kouzlení na place, s každým hafem trochu jinak – to je prostě neskutečně nádherná magie), nakonec i my už pár věcí umíme, Finn je nadšený do každé práce, a já mám dokonce pocit, že ta několikaměsíční pauza mu velmi prospěla. Například před ní nechtěl označovat na stopě předměty – teď je zalehává krásně mezi pacinkami s perfektní přesností. A dalo by se pokračovat dál, prostě rotvíkovi pauza neuškodí, to se ví a mohu to nyní jen dosvědčit :-). No a protože pomalinku naplouváme do pořádného výcviku, máme za sebou i pár víkendů v Kyjově. Na ten prosincový asi nikdo z nás nezapomene, protože Finn se moc pěkně zapsal…
Poprvé jsme s Gabčou a Davidem Hanelem, který do Kyjova jezdí jako figurant, byli v Kyjově v listopadu. To jsme tam byli spíš jen jako ti pozorovatelé, max. jsme pocvičili polohu u nohy a polohy na místě, žádné obrany samozřejmě. Finn měl v pokoji kennel, ale protože byl strašně hodný, nechávala jsem ho na pokoji volně – hlídal za dveřmi a byl vzorný. V pátek, když jsme přijeli na prosincový Kyjov, jsem očekávala stejné chování. Ach ta má naivní, nepoučitelná duše… Nechala jsem ho navolno na pokoji, a když jsem se po cca dvaceti minutách vrátila, zůstala jsem ve dveřích pokoje úplně omráčená. Odmítala jsem uvěřit svým očím. Zamrkala jsem a znovu se podívala… Bohužel to nebyla halucinace, byla to pravda, respektive zhmotněný zlý sen… Na zemi ležely stažená deka a polštář z mé povlečené postele. Prostěradlo bylo rozcupované na cáry. Ovšem to stále nic není, druhá postel to totiž nepřežila – ten můj černý neřád vykousal do polstrování díru, vykousal z něho molitan, a kdybych přišla později, nezbylo z celé postele kromě dřevěné konstrukce zhola nic. Napůl v mrákotách jsem se odpotácela zpět do jídelny, kde se všichni bavili, a zlomeným hlasem jsem Gábi požádala, zda by mohla jít se mnou. Později mi řekla: „Já když jsem Tě viděla, tak jsem si myslela, že Ti chcípl pes…“ :-) No, musel na mě být pohled vskutku božský :-). Ale druhý den se pánové Pepa Hanák a Jiřík Podhrázský ukázali jako kluci do nepohody a moji zachránci, protože postel rozmontovali a tu zničenou část odvezli k čalouníkovi. Nicméně má a Finnova likvidační jízda tímto neskončila, protože jak on měl dost nevhodný nápad s rozkousanou postelí, mě nenapadlo nic geniálnějšího než v sobotu na vánočním večírku zapálit všude po stolech čajové svíčky… Takže ano, pokud tušíte, že ráno byly stoly plné vosku, máte pravdu. Střihla jsem si v neděli takovou malou brigádičku… A když jsem Gábi řekla, že jsem s sebou měla ještě prskavky, s úlevou zajásala, že jsem je nestihla zapálit: „Drahuško, Ty jsi Kalamity Jane, Ty už tady prosím na nic nesahej!“ :-)
Lednový Kyjov se pro mne nesl ve znamení natáčení ostatních na mobil, abychom pak doma podle videjek mohli cvičit. Mrzí mě jen, že jsem nenatočila Dášu Žížalku, takové naše moravské srdíčko – Dáši, příště! :-) A i když pro mne bylo to běhání pozadu s mobilem před cvičícím psovodem s Gabčou chvílemi extrémně náročné (omlouvám se všem za funění na mobilu, určitě tam často bude :-), nakonec jsem si uvědomila, že jsem si už našla určitou techniku a vlastně mě to i bavilo. Akorát než jsem v neděli rozeslala všechna ta videa, to byl tedy mazec… Ale to půjde, příště to taky určitě nějak zvládnu a moc se už na všechny těším. A děkuju Gabče – za její trpělivost s námi, neskutečně pozitivní náladu a její smích, který mě dost baví a dokáže mě rozesmát taky. Mám pocit, že můj labyrint plný tápání a bezvýchodných cest v poslední době se s Gabčou otevřel v jednu pevnou a jasnou cestu – a já jsem strašně vděčná za to, že mě po ní vede, resp. jde po ní se mnou a já se cítím být konečně zase jistá a šťastná. Díky, Gábi, za nás všechny, jsme rádi, že Tě máme! :-) D
Za krásné fotky děkuji Pavlovi Kubincovi :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
