Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(20. 8. 2023)
Poslední blog jsem napsala před sedmi měsíci. Někdy to tak mám, že se v psaní odmlčím – z různých důvodů. Tentokrát nejdřív na psaní nebyl čas, protože jsme se s Finnečkem pořádně obuli do cvičení, no a pak jsme kvůli jeho nemocným nohám museli přestat, a tak jsem pro změnu neměla náladu. Vlastně na nic, nejen na psaní. A když jsem si teď v pátek vezla ze Slovenska osm kilo svého dalšího rottweileřího štěstí, nějak se mi síla i nálada začaly vracet. Pronesla jsem tedy, že bych mohla zase napsat nějaký blog. A Danuška Kopac, má nejzlatější opora, která se mnou jela a dělala mi osobního řidiče, mi na to řekla: „Jen ho nepiš tak dlouhý, Drahuško, já to nikdy nestihnu dočíst do konce!“ :-) Aha, tak dobře, pokusím se být stručná, stejně za chvilku musím s Jackem na veterinu na očkování :-).
Ano, jmenuje se Jack. Tedy – Black Jack a jméno mu dala jeho úžasná chovatelka Katarína, resp. mohla jsem si vybrat z několika jmen. A tohle se mi líbilo, věřím totiž, že Jack bude hravý, bude hráč a bude ve hře… :-) Ale než jsem si ho dovezla, bylo to velice složité rozhodování. Upřímně – vlastně jsem nejdřív o novém pejskovi vůbec nepřemýšlela. Jen mi přišlo nehorázně nespravedlivé, že když konečně mám čas na pořádné sportování a vše jsem tomu přizpůsobila, Finn má tak moc nemocné nožky, že budeme moci už jen stopovat. Když mi kamarádi říkali, ať si pořídím ještě jednoho psa, se kterým budu moci klasicky cvičit, měla jsem je za blázny. Dva psi jsou pro mne tak akorát, potřebuji dát každému tolik lásky a času, aby mu nic nechybělo. Obávala jsem se proto v rámci své logiky, že na tři pejsky už tolik prostoru nebude, a já vážně nechci žádného z nich šidit. Druhá věc – jak ty tři psy převážet? Mám nové auto, do kterého se mi ovšem vejde akorát tak můj obří Fufík, a pořizovat nové? To přeci nejde... A vidle do toho hodil nakonec Rejzik: „No tak si vezmi můj vozík, stejně ho nepoužívám a aspoň budu mít místo v garáži!“ A bylo to. Najednou se vše vyřešilo a blázen nebyli ti všichni ostatní, co mi radili třetího pejska, tím parádním cvokem jsem nakonec opravdu já. Protože ho mám, kluka psího. Jako by mi nestačil jeden pindík, který zvedne nohu klidně na naše auta, dům, před očima mi očůrá nábytek a cokoli mu přijde do cesty. Já si k jednomu nezbednému klukovi pořídila ještě druhého! :-)
A proč pejsek ze Slovenska? Byla to souhra náhod. Jednou jsem telefonovala s Miloškem Sladkovským a zmínila jsem, že po něm jdu volat Marceli Hausknechtovi. A Miloš mi říká: „A proč si tedy nevezmeš štěně ze Slovenska? Tam mají taky super psy!“ No když jsem později ten den mluvila s Marcelem, poslal mi nějaké informace a bylo to. Všecko do sebe tak nějak úplně přirozeně zapadlo a o půl čtvrté ráno 18. 8. 2023 jsme s Danuškou vyrazily směr Moravské Lieskové. Cesta nám utekla jako nic, akorát její závěr mou parťačku lehce vyděsil – prý jsem jí jaksi opomněla sdělit, že pojedeme na konec světa, na kopec, a to opravdu cestou jen pro hodně otrlé. Přestože si s kamenitým krpálem Danušky teréňák poradil hravě, její zděšení jsem viděla velmi zřetelně. Ale když už v sobě našla tu odvahu přejet prapodivný můstek bez označení nosnosti (vydržel, díkybohu), to stoupání už dala :-) A chudinka si užila velmi, protože Jack jen tak ledabyle překousl z hračky do koženého polstrování dveří jejího auta, a i když jsem ho hned chňapla, jeho zoubky se podepsaly zcela jasně… Je to chuligán, jak pronesla jedna naše kamarádka :-). Během cesty se náš malý chuligánek jednou poblindil a pak už spinkal jako dudek.
Doma nastalo po příjezdu boží dopuštění, jak se dalo čekat. Liz i Finn na malého vetřelce štěkali jak blázni, ale už odpoledne spolu běhali na pohodu. Finneček je sám ještě takové mimino, jen „mírně“ přerostlé :-), takže v sobotu si ve své euforii Jacka málem zašlápl, on je opravdu neřízená střela. Za ty čtyři měsíce klidu narostl, je celý jaksi nekoordinovaný a rozevlátý, takže mi začíná tvrdá dřina s oběma – Finnečka zase umravnit, vycepovat a cvičit na BH, ať můžeme pak dělat jen stopařinu, no a s Jackem teď hlavně socializace, hraní a pomalu to začne. A já se už nemůžu dočkat na kyjovskou partu, na společné tréninky a vše to, na co jsem si zvykla a bez čeho jsem byla teď několik měsíců jako tělo bez duše. Bude to hrozně náročné, ale těším se na to. To zvládnu! :-) …asi mi už teď ani nic jiného nezbývá, že? Jak jsem teď neměla pohyb, a hlavně chuť cokoli dělat, naskočilo mi pár kilo navíc – a Jiřík Podhrázský mé lamentování trefně okomentoval: „Neboj, Ty teď budeš celý den lítat kolem psů, to půjde dolů samo. Navíc Ti všechno sežerou, takže nebudeš mít co jíst!“ :-)
Tak uvidíme, jestli mě vlci… Pardon – rottweileři :-) ohlodají zaživa a já budu fakt (na) kost! :-) Slibuji, že se ozvu dříve než za sedm měsíců a slibuji, že nebudu slibovat krátké psaní. Protože já když začnu psát, psala bych a psala a psala… Tak krásné dny všem – a příště vám třeba povím, jestli je pravda, že dva nebo tři psi – je údajně jedno… D :-)
PS: Gábi, chystej si svaly! Máš tu dalšího dravce na výcvik! :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
