Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 246 aneb Moje malá psí ZOO

(14. 9. 2023)

To už máš jedno, jestli dva nebo tři psi… To jsem slýchávala často v nedávné době, kdy se mi do hlavy vetřela ta neodbytná myšlenka na pořízení třetího rottweilera – na všestranné cvičení, když Finneček už může kvůli nemocným předním nohám jen stopovat. A protože jsem od přírody stvoření umanuté a vždy se snažím najít nějakou cestu, třetí haf nám do rodiny opravdu přibyl. Ale o mém slovenském supr klučíkovi již víte :-). A nejspíš také vy, co čtete mé blogy, víte, že moji rodiče na Vysočině mají dalšího psa, aljašskou malamutku Goldie, která je obrovský svéráz a nemá povahu úplně typickou pro své plemeno. Např. vůči ostatním psům není docela friendly, takže když k rodičům přijedu já se svými pejsky, musejí se střídat – vždy je některý v kotci a další běhá. Což nikdy nebyl až takový problém, protože moje holky se také nesnášely a musela jsem je mít oddělené. Ovšem teď se situace s příchodem Jacka poněkud změnila…

„Drahuško, v září chceme jet k moři, pohlídáš to u nás?“ zněla otázka mých rodičů pár měsíců zpět… Máme dohodu, že kdykoli někam pojedou, pohlídám jim Goldie, kočku i dům a zahradu. Protože za naši britskou kočku můžu já – u rodičů skončila poté, co jsem ji nejdříve pořídila nám domů, ale ukázala se jakási totální antipatie mezi ní a mnou – naše ale miluje a oni milují ji, ideál. Goldie jsem našim obstarala také tak nějak já, ehm… Když zemřela Taffynka, rodiče se rozhodli vrátit k aljašským malamutům. Z vrhu, který jsme zvolili, chtěli takového drobného psíčka, kluka… A já tam viděla tu krásnou světlou fenu, největší štěně z vrhu, a protože taťkovi se líbila taky, mamku jsme přehlasovali… A bylo vymalováno. „Co jsi nám to pořídila za psa?“ nebo: „Proč zrovna my máme takového psa?“ slýchávala jsem od té doby pravidelně v telefonu, do kterého mi maminka plakala vzteky vždy poté, co Goldie opět vyplenila zahradu, květiny či trávník. Či cokoli jiného. U rodičů to vypadá trochu jako v trestaneckém táboře od doby, co sveřepou seveřanku vlastní – vše je obehnáno ploty a bariérami různého druhu a výšky… Že jsou dokonce i ve fasádě domu vyhryzané a vydrápané díry, byste asi těžko uvěřili… No a krom demoliční části své povahy je Goldie velice urputná. Ráno ještě před rozbřeskem začne kvílet a domáhat se vycházky. Já jsem sice ranní ptáče, ale tohle je i na mne moc. Vyvrávorám ven ještě v pyžamu ji pustit z kotce, aby nezburcovala půl kraje Vysočina, okamžitě ale na mě začne skákat, kousat a projevovat svou radost. Takže jsem okamžitě zdrápaná, chlupatá a vzteklá. A čím víc ji chcete umravnit, tím je drzejší a tím jsou její ataky prudší. Navíc je fakt obrovská a má sílu… Prostě nenávidím rána u svých rodičů na Vysočině, když jsou pryč a já jim hlídám Goldie… Vždy, když mám za sebou tohle vstávání a procházku, kdy Goldie chytají ataky, nalítává do mě a chce mě sežrat, plus další vycházky se svými pejsky, kdy jen zhluboka dýchám a žiju, tak si říkám, že teď už zvládnu všechno :-).

A protože kalendář obrátil list na září, páni rodičové počítají palmové listy na modrém nebi a zrnka písku v moři, a já? …jsem tu. Skóre: Čtyři psi, jedna kočka, zahrada plná ovoce a zeleniny, horko a sucho. Výsledek? Ráno začne kolem půl páté Goldie výt. Napůl mrtvá ji jdu pustit, protože moji hafové vydrží do cca půl sedmé. Mezitím se snažím ještě na chvilku zavřít oči, vyřízená nastřádanou únavou, ale Goldie nechce být sama, chce jít ven. Takže pochodujeme na procházku, jenže to probudí vlnu žárlivosti mých rotvíčků a Liz s Finnem začnou hulákat na celou vesnici. Přestanu je slyšet zpravidla až tak za kilometr, kdy z vesnice vejdeme na cestu do sadu. Po příchodu domů jdou běhat Finn s Jackem, pak Liz s Jackem. Dohromady je zatím nepouštím. Finn vyběhne z kotce a okamžitě začne zvedat nohu. Je mu úplně šumák, jestli na auto, vozík, zahradní nábytek, bylinky, zeleninu nebo bazén. Takže se snažím s ním co nejrychleji sprintovat na zahradu, protože už po pár dnech je to tu cítit a na dlažbě jsou zcela jasně vypovídající skvrny… Než se stihnu vrátit od přípravy psího jídla, pánové vytahají všechny hračky, co mají k dispozici, ale protože jim nestačí, upraví babičce veškeré kytky, které přesahují záhon či květináč, zvláštní pozornost pravidelně věnují vyhrabávání okrasných kamenů okolo domu a hned první den sežrali z jezírka jednu lampičku zahradního osvětlení. Abych eliminovala další škody, veškeré „umělecky hodnotné“ babiččiny sošky zdobící zahradu jsem vynosila a uklidila i vše ostatní, co šlo. OK, řekli si zjevně moji pánové, a jali se místo toho hloubit jámy v trávníku. Zcela vyčerpaná všemi rozkousanými věcmi živého i neživého původu jsem zvolila jinou strategii. Jak je pustím z kotce, okamžitě je lifruju ven – ať Fineček očůrává vesnici a realizují se venku. Abych to shrnula – o půl páté vstávám, kolem desáté mám za sebou tři vycházky, obstaraná psiska a zalitou zahradu a mám trochu čas na kávu a snídani. Celý den tady tu zoologickou zahradu střídám, venčím, měním vodu, v níž si má demoliční četa myje ty své drzé tlamky – stále je proto každá miska s vodou plná hlíny, lupenů a kousků dřeva. Večer to kolem osmé pozavírám, ale snažím se přežít do půlnoci na poslední venčení Jacka. Pak si lehnu, chci už jen umřít nebo spát, protože tak moc potřebuji odpočinek – ale nejde to. Za oknem řvou pro změnu cikády, které si nějací cestovatelé asi dovezli z dovči. Možná právě naši, aby té havěti doma nebylo málo… :-)

A takto je to tady každý den. Na samotě u lesa, kde za celý den nepotkám živou duši… Když jsem zametala dvůr plný chlupů a bince, přistihla jsem se, že si povídám sama se sebou… Bezva, príma, začíná mi hrabat… Do Třebíče jezdím minimálně obden na nákup – nic sice nepotřebuji, ale chybí mi lidé… Psycho, že? :-) Já – samotář a člověk, který nenávidí nakupování :-)

Když rodiče volají od moře, trochu škodolibě se mým vyprávěním smějí. Jó, chtěla jsi psy, tak je máš… A mamka mi teď připravila ještě jednu lahůdku – kromě kropení zahrady zalévám i muškáty na oknech. Což o to, pár konví navíc mě nezabije. Ale… „Drahuško, ty převislé muškáty si musíš nadzvednout, aby ses dostala k truhlíku…“ A tak jsem se v té záplavě květů těžších než opona Národního divadla snažila najít truhlík. Musela jsem pod tu masu vlézt, leželo to na mně jako deka… Během zalévání jsem se snažila přesvědčit sama sebe, že to, co se na mne sype, jsou jen květy, nikoli pavouci a škvoři…

A tak si tu žiju. Já a moje zoologická. Ještě tři dny a pak se po návratů vysluněných rodičů přesouváme na výcvikový tábor s Gabčou Macounovou. Jestli to tedy zde přežiju. A jestli to pak s tou svou smečkou přežiju tam… Je to celé zatím trochu mazec a rozhodně vám můžu říct, že pokud se člověk chce psům opravdu věnovat, chodit s nimi ven a pořádně pracovat, mazlit je, dát jim lásku a nemít je jen zavřené, pak opravdu není jedno, jestli dva, nebo tři psi. Doma už to máme zaběhlé, ale teď mám týden, kdy asi žehlím všechny své hříchy :-) …a nakolik si dělám z toho všeho jen legraci? Vyberte si :-). Protože jsem sice den ode dne unavenější, ale vlastně šťastná. A moji psi? Reklama na štěstí. Nedávno mi manžel řekl: „Chtěl bych být Tvůj pes…“ Nakolik to myslel vážně on, je zase jiná písnička, ale něco na ní bude :-)

Mějte tedy aspoň trochu také tak veselé, sebepřesahující a krásné dny, D :-)

PS: Přikládám (sobě na památku :-) fotky od bazénu, které se mi nečekaně povedly (a nejsou jakkoli upravené! :-) a z prvních „obran“ Jacka s Vojtou Filipem – děkuji za ně Danušce Kopač, mé spřízněné duši :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a dva (např.: sedm)