Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
(30. 1. 2024)
Před chvílí jsem ležela ve vaně a přemýšlela, zda mne víc pálí sedřené lýtko, dotlučené stehno nebo krvavá dlaň. Stále se mi před očima odehrávala situace z dnešního rána, které jsem měla opět zajímavější, než bylo nutné... A najednou mi došlo, že jsem letos ještě nenapsala blog! A že asi tedy nastala ta správná chvíle, neboť leden a únor jsou pro mne takové šedivé měsíce, plonkové a trochu neutěšené, a tím spíš je třeba najít si důvod se zasmát :-).
Můj letecký dnešek započal tak nějak tematicky již včera. Dokonce asi již v neděli. Večer totiž začala mít Lizinka nějaké střevní potíže, takže jsem noc na pondělí strávila venčením a uklízením. Ráno jsem byla úplná zombie a zcela jsem vytěsnila, že manžel jede na audit a já vezu Natálku do školy. Nestíhala jsem a ve své únavě jsem byla ráda, že jsem jen skočila do Crocsů a přes šaty si navlékla mikinu. Šla jsem poslední z domu, Pepča si venku odmrazoval auto, já proběhla jen přes garáž, kde jsem si lehkomyslně nechala klíče od domu – ale však co, garáž jsem si nechala odemčenou, protože jsem věděla, že budu za chvilku doma, a který odvážlivec dobrovolně vstoupí mezi tři rottweilery? :-) Jenže chyba lávky – když jsem se za půl hodiny vrátila domů, čekala mne zamčená garáž i celý dům, a já bez klíčů. Můj přičinlivý choť mě pěkně doběhl… S ne zcela dobře potlačovaným hněvem jsem mu volala, aby se uráčil vrátit, neboť se nemám jak dostat domů… Přijel, v autě již měl naloděnou kolegyni-auditorku, před níž jsem se já ve svém krajně nereprezentativním outfitu, po noci strávené uklízením průjmu, opravdu necítila jako hvězda… :-)
Asi jsem měla potřebu své ego trochu povznést, takže když jsem musela odpoledne s Liz na veterinu, jela jsem za dámičku v kozačkách na podpatku a v šatech. Lizinka je krásně ovladatelná, tak co :-) Když jsem procházela okolo skleněných zdí naší moderní veteriny, říkala jsem si, že mi to s tím rottweilerem a podpatky fakt sekne! :-) Jenže… Lizinku přepadly její střevní problémy i v ordinaci – najednou začala hledat místo, takže já na sestřičku s doktorem, že honem musím ven, že Liz chce na záchod. A sestřička – abych nemusela přes čekárnu a dvoje dveře – mi otevřela jedno francouzské okno vedoucí na ulici, aby to bylo rychlé. A rychlé to tedy bylo – jen co okno pootevřela, Liz se vyřítila ven – za ní bych se asi řítila i já, jenže jeden podpatek se mi zachytil o rám toho francouzského okna, takže jsem zakopla a vylétla jsem na vodítku s běsným psem napůl v kotrmelci, mavajíc rukama a v šíleném úleku se snažíc chytit balanc a nerozplácnout se v kamenné skalce, kde navíc již Liz vykonávala potřebu. Nevím, kolik andělů strážných nade mnou poletovalo, ale nakonec jsem neupadla, ovšem divadlo to bylo neuvěřitelné – po chodníku šli zrovna dva pánové, když jsem se mezi ně vřítila v té své akrobacii. Byli v šoku asi tak stejně jako veterinář se sestřičkou, kteří úplně konsternovaně sledovali můj karambol z ordinace. Já se tak styděla, že jsem nemohla ani dýchat. Jeden z těch pánů mi řekl: „Já bych Vás i chytil, ale byla jste moc rychlá…“ Booože, taková ostuda. (A já jsem na to fakt expert – nikdy nezapomenu na svůj konkurz na Novu do zpravodajství, kde jsem vstoupila do místnosti, zakopla o stojan s oblečením, načež spadl stojan i já… Ale konkurz jsem vyhrála, přestože jsem na otázku, co ráda sleduji v televizi, odpověděla, že pořady o vaření… Ehm, no, co dodat, lidem ze zpravodajství odpovědět toto, to je fakt machrovina. Naštěstí jsem pak měla šanci ukázat, jak pracuji s texty, a bylo to doma :-).
Zpět do současnosti, konkrétně do dneška :-). Jak víte, mám tři pejsky. Ráno vstávám v rozmezí od půl páté do půl šesté, přichystám snídani a pak jdu venčit. Pejsky venčím zvlášť – nejdřív Jacka, u kterého mám stále ještě neopodstatněnou obavu, že se mu chce nejvíc čůrat, štěňátku. Ovšem štěňátku je sedm měsíců, má 37 kilo a je vyšší i delší než Lizinka. Jak pravil manžel: „Ty i když si pořídíš veverku, vyroste Ti z ní slon!“ :-) S Jackem mám takové socializační vycházky, takže chodíme po vesnici, jdeme na autobusové zastávky, k obchodu a tak. S Lizinkou dělám tak půlhodinové kondiční vycházky, déle holčička nemůže, bolí ji pak nožky. V dubnu jí bude jedenáct let a jinak je stále veselá a čiperná, moc krásně to koulí s oběma kluky. Je to potřeba, protože Jack potřebuje usadit hranice toho, kam může, a Finneček ještě víc. Je obrovský a nesmírně rozverný, takže jeho nálety jsou někdy o život.
A o život šlo dnes s Fufíkem mně. Kráčela jsem si s ním ještě zcela spícími Kunicemi, on si pobíhal na flexe, já přemýšlela o svých hloupostech, no a najednou před námi hopkali na silnici dva kosáci. Finn je lovec, jde po kočkách i ptácích s obrovskou vášní. Takže zaměřil kosáky, já si řekla, že jsou ještě v dosahu flexiny, a nechala Finna na ně vyběhnout – přijde mi hrozně legrační, jak mu ptáci vždy uletí a on je pokaždé tak nesmírně udivený :-). No a co nastalo – Finn vyrazil svou maximální rychlostí na kosí bratry. Flexina mi zpívala v ruce, jak se rychle odvíjel popruh – který se ovšem najednou zastavil a mně došlo, že jsem tu vzdálenost ke kosům odhadla špatně. Pak se mi zpomalil svět. Ucítila jsem obrovské škubnutí (teď mi dochází, od čeho mě tak bolí rameno) a pak jsem se vznesla. Chvilku jsem letěla, a až když jsem se blížila k zemi, nějaký pud sebezáchovy mi poradil pustit flexu a dát si před obličej ruku. No a pak jsem přistála. Na zmrzlý asfalt plný štěrku. Na Finna přilétla ta obrovská flexina, takže stál opodál a koukal na mě jako obr Ignác. Já nadávala tak, že jsem musela vzbudit půlku vesnice. Snažila jsem se sebrat ze země a pohmatem jsem cítila rozedřené kalhoty a bolavou celou pravou část těla. Příznačné pálení mi pak doma potvrdilo to, co jsem tušila – noha rozedřená do krve a dlaň, která mi ale ochránila obličej, také. Teď večer to přichází nějak víc k sobě, možná ta horká vana zapůsobila. Myslím, že na včerejší veterinu a dnešní ráno dlouho nezapomenu :-). Ale když jsem u té veteriny – včera mi pan doktor říkal, že mám všechny ty své rottweilery neskutečně hodné a vychované – dmula jsem se pýchou a ano, myslím, že nám to spolu krásně funguje a opravdu mám vychovaná zlatíčka. Tedy – dokud nás nepotká kos :-)
Tak pozor na ně, na ptáčky – ať nedopadnete jako já :-)
Krásné dny, vaše D (…toho času freestylistka-parkouristka, jak mě dnes nazval kamarád Stanko :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
 |  |  |  |
