Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 30 aneb Je to jen kus zasranýho plechu…

Tento blog pro mne bude asi tak trochu jako sezení u psychologa, velmi mi totiž pomáhá se vypsat z toho, co nepříjemného mne potkalo. A minulý týden se mi stala věc, která mě zcela jistě zásadně poznamenala na celý život…

Když se mi stane něco špatného, často si potom říkám, že je dobře, že už to mám za sebou… Nejsem fatalista, ale přesto myslím, že každý z nás má nějaký svůj osud – karty jsou někým nahoře prostě rozdány a pak už do velké míry záleží jen na našem umění včas je vložit do hry, vnímat spoluhráče, pamatovat si strategii apod. Jinak bych to asi také opsala slovy, „co se má stát, se stane“.

Minulý pátek jsem dopoledne s holkama vyrazila na stopy, pořádně jsme procvičily poslušnost, dopoledne jsme si prostě „odpracovaly“. Na odpolední obrany jsem je brát nechtěla, byly už hodně unavené, musela jsem také brzy pro děti do školky, ale rozhodla jsem se, že se za naší partičkou na Strašín vypravím jen tak, na kafčo, pokec a pak hned pojedu pro dětičky. Před Strašínem je v lese taková nebezpečná křižovatka, na hlavní silnici, která vede z Říčan na Kutnou Horu, je zde stále šílený provoz, a když člověk potřebuje přejet tuto silnici z vedlejší na vedlejší, je to vždy tak trochu hazard. Já jsem na něj bohužel doplatila… Předesílám, že to, co se mi stalo, je jen moje chyba, nehledám ospravedlnění, není na to omluva. Už asi tušíte, takže – jaká byla situace: Přijela jsem na křižovatku, potřebovala jsem ji projet kolmo z vedlejší silnice přes hlavní. Vedle mne se ale najednou zprava nacpal kamion odbočující doprava. Vůbec nic jsem přes něj neviděla (také jsem mu v duchu pěkně nadávala…). Najednou začal odbočovat, a to tak, že krom svého pruhu, do kterého najížděl, zabral i druhý pruh v protisměru. Z toho jsem já bohužel vydedukovala, že tam nic nejede (když se kamion mohl takhle roztáhnout), a najela jsem do křižovatky. Během pár sekund se můj klidný a hezký den změnil v peklo, které se mi stále vrací a kterému jsem dlouho nemohla uvěřit – po té hlavní se totiž řítilo auto, byl to zlomek vteřiny, ve kterém jsem si uvědomila, že už nemůžu vůbec, ale vůbec nic dělat…

Byla to šílená rána, zprava do mě vlítl bílý VW Caddy, otočil mě ve svém směru jízdy a je velké štěstí, že mě neodhodil do protisměru. Stále mám před očima situaci, kdy jsem si auta všimla – kraťoučký segment času, ve kterém si ale stihnete uvědomit spoustu věcí. Něco jako filmový střih, kdy se hrdinovi těsně před smrtí přehraje v jediném okamžiku celý život… Ta rána, která přišla, nejde popsat ani přiblížit. Ale všichni jsme přežili, navíc bez zranění. Jaké to musí být při nehodách, kdy jsou následky vážné či fatální? Nechci to vědět…

Pár minut jsem seděla v šoku za volantem, z auta se kouřilo, ve vedlejším autě seděli za airbagy další dva otřesení lidé. Okolo se sbíhali řidiči z přijíždějících aut a zjišťovali, zda jsme v pořádku. Ať jsou lidé kdovíjací, v krizových situacích jednají s ohledem na ostatní, myslím si, že společnost není tak špatná, jak se dnes prezentuje. Díkybohu za to…

Po vystoupení z auta (kdy jsem chvíli vůbec nevěděla, co mám dělat – z auta se kouřilo, tak jsem nějak bezmyšlenkovitě vypnula motor) jsem uviděla tu spoušť. Obě auta nepojízdná, boky i předky rozmlácené, moje auto s uraženým kolem… Okamžitě kolony, zvědavé, senzaci hltající zraky projíždějících řidičů, říkající vám to, co jsem si dříve vždy také myslela: „No vy jste ale debilové…“

Pán z druhého auta byl velmi rozumný a milý, místo aby na mne křičel (čemuž bych se nebránila), utěšoval mne, ať nepláču, že to bude dobré. Stejně tak i říčanští policisté – nic mi nikdo nevyčetl, naopak mě uklidňovali, že takovýhle zkrat prostě někdy člověk má, hlavně že se nikomu nic nestalo. Hned po manželovi jsem volala kamarádovi, co má servis a už jednou nám hodně pomohl. Nejenom, že během chvilky přijel, hned mne ale uklidňoval, a na jeho slova: "Nebreč, hlavně že jsi celá, je to jenom kus zasranýho plechu!" stále myslím, je to asi prostě tak... Jakkoli jsem si totiž při pohledu na ty škody na autech tuhle skutečnost nechtěla připustit, dnes si s hrůzou uvědomuji, jaká katastrofa by nastala, kdyby se po hlavní místo pořádného auta řítila třeba „stodvacítka“, kdyby tam jela motorka či lidé na kolech. Je mi zle při pomyšlení na všechny tyto alternativy… To, že jsme neměli havarijní pojištění a že – jestli auto půjde opravit – zaplatíme vše do poslední koruny, je asi to nejmenší. Naštěstí jsem neměla v autě ani děti, ani pejsky, naše skvělé auto mě zachránilo, a já vím, že pokud s ním začnu zase jezdit, budu s ještě větší opatrností sledovat vše, co se v provozu děje, než tomu bylo doposud.

Auto je veliký pomocník, ale často mnozí zapomínáme na to, že je to také veliká zbraň, která může zničit život mnoha lidem. Často jsem jezdívala rychle, teď si ale dávám pozor na vše, a i když časem prožitek z této příhody zeslábne, vím, že nezmizí a že je velkým mementem napořád. Přeji vám všem krom chovatelských radostí i šťastné cesty bez nehod. Vím, co říkám…


 
 

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel pět a pět (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz