Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 38 aneb Dánsko

Když mne Hanka Toušková před asi třemi týdny zvala, ať s ní jedu do Dánska na Mistrovství světa rottweilerů, strašně moc se mi chtělo jet, ale spíš se zdálo, že to nevyjde. Nakonec se mi naštěstí povedlo vše zorganizovat tak, že bylo postaráno o rodinu i holčičky, a já se mohla podívat na to, jak cvičí světové špičky.

Naším cílem bylo dorazit na místo už na „nástřelák“, který byl plánován na půl desátou v pátek ráno. Vše se však sehrálo trošku jinak… Cesta do Drážďan utekla tak, že jsme najednou koukaly celé udivené, že už jsme v Německu a že jsme ani nestihly natankovat. Naivně jsme se radovaly, že když bude cesta ubíhat tímto tempem, jsme k ránu úplně v pohodičce na místě. Bohužel se ke slovu přihlásila má únava, a i když Hanka také řídila a já pospávala (s otevřenou Magnésií v ruce – jen zázrakem jsem se nepolila, ale bylo to prý jen tak tak… ;-), nakonec jsme musely na hodinku zastavit na odpočívadle, vytáhly spacáky, zamkly auto a spaly. Cesta k ránu už byla příjemnější, ale nástřelák jsme nestihly, z Čech jsme jely 16 hodin...

Nejzajímavějším momentem z cesty byl most přes Velký Belt, dánsky Storebæltsbroen. Je to visutý most, překonávající průliv Velký Belt mezi městy Korsør a Nyborg, a spojující tak dva největší dánské ostrovy, Sjaelland a Fyn. Cesta přes most byla opravdu malebná. Na horizontu se rýsovaly obrysy trajektů a nákladních lodí, v blízkosti mostu pluly lodě i loďky, na ostrůvku pod mostem stál nádherný maják, po kamenitých svazích se popásaly ovce, prostě idylka. Chtěla jsem zde zastavit a udělat nějaké fotky, ale nebylo kde, tak jsme se rozhodly, že něco vyfotíme cestou zpět. Musím se ale přiznat, že jakkoli byl z mostu úchvatný pohled, dost se mi ulevilo, když jsme jely zase po pevné zemi. Nerada létám, necítím se dobře ani v trajektu a vědomí toho, že kdybych nabourala do svodidel mostu, vylítnu do moře, mi nahání husí kůži. Asi mám nějaký druh fobie… ;-)

Při řízení nepoužívám navigaci, nemám ji a zatím mi nechyběla, ale je pravda, že jsem byla během cesty několikrát moc ráda, že ji Hanka vzala s sebou. Jely jsme přes Drážďany, Lipsko, Magdeburg, Hamburg a Odense až do Ishoj. Navigace nám krásně radila, bohužel v Ishoj se ukázalo, že nezná tamní ulice a musíme se spolehnout na mapu, kterou jsem měla s sebou. Ovšem byla to jen velice přibližná mapa vytištěná z internetu, na které jsme měly zakreslenou cestu ze stadionu do hotelu – údajně to mělo být od sebe 5 minut cesty… Stadion jsme našly krásně, ve městě byly navigační cedulky, takže to bylo opravdu bez problémů. Už od pátku pršelo, tak jsme v jemném mrholení chvilku koukaly na tréninky několika družstev (viděly jsme např. Itálii a Nizozemí), ale pak se rozhodly najít v klidu hotel, ubytovat se a vrátit se na stadion na slavnostní zahájení v pět hodin. V autě jsme ještě v rychlosti mrkly do naší slavné mapky – cesta k hotelu se zdála být skutečně jednoduchá. Říkala jsem si, že hotel je někde kousíček od nás, že stačí znát jen přibližný směr a někde na něj natrefíme. Jenže po chvíli, když jsme z našeho výchozího bodu projížděly už asi třetí ulici, v níž jsme doufaly najít náš hotel, a stále nic, nám začalo docházet, že to nebude až taková legrace. A skutečně nebyla, nakonec jsme objezdily snad půlku města, já už jsem za volantem kolabovala únavou a vážně přemýšlela o tom, že zaplatím taxíka, aby jel před námi a k hotelu nás dovedl… Když už jsme po více než hodině bloudily ve čtvrti, ve které náš hotel měl být, zeptala se Hanka na cestu jednoho starého pána s pejskem, a světe div se, hotel jsme skutečně našly. Já jsem si už totiž začínala myslet, že ani neexistuje a že asi budeme ty dva dny spát ve spacáku v autě ;-) Krom toho jsem si i mnohokrát říkala, že jsem asi vážně blondýna, když nejsem schopná najít cestu ;-) Myslím si to vlastně asi stále, protože v pátek po zahájení jsme na hotel bloudily znovu a v sobotu rovněž… Musím také říct, že dánské křižovatky jsou pro mne silné kafe – všechny hlavní silnice ve městě jsou víceproudové, výjimkou nejsou ani tři pruhy, a když pak člověk potřebuje přes takovou křižovatku odbočit doleva, je to o život. Vícekrát jsme se ocitly na kruhovém objezdu o třech pruzích, u každé odbočky uvnitř kruhu byly semafory, při vjezdu na kruháč dokonce navádějící šipka doleva, vlastně tedy do protisměru, no opravdu hrůza, jsem ráda, že jsme to uřídily a nic se nám nestalo…

Bydlely jsme v motelu Wittrup, v pokoji se samostatným vstupem a parkováním pro auto. Pokojík byl docela hezký, s krásnou prostornou a čistou koupelnou, akorát měl jednu velikou chybu – všude, ale úplně všude seděli komáři, totální invaze. Už po příjezdu na stadion se na nás vrhli, po chvilce jsem byla celá poštípaná. Když jsem je viděla na pokoji, pokoušely se o mne mrákoty. Jako hlavní bod večera jsem si proto vytyčila koupení nějakého spreje proti hmyzu a plácačky. Tu jsem skutečně sehnala, ale sprej bohužel ne, takže celé dva dny na stadionu se nesly ve znamení neustálého odhánění a plácání dotěrných bzučivých potvor. Komár by mohl být maskotem letošního MS. Kamkoli jste koukli, všude se lidi plácali, zavrtávali se do kapuc a oblečení, aby aspoň kousek těla před těmi hnusnými dotěry ochránili. Já mám tu zkušenost, že i když bude v místnosti jediný komár, tak si mě najde. Skutečně mě svou přízní zahrnovali v nezměrném množství, štípali i přes rifle a chvíli jsem si myslela, že to zabalím a jedu domů…

Slavnostní zahájení bylo rychlé, působivé a emotivní, každý tým nastupoval na svou hymnu, česká je opravdu krásná a vždy mě trochu dojímá. Nástup českých reprezentantů jsme s Hankou prožívaly docela silně, pořádně jim zatleskaly a těšily se na fandění a na to, jaké výkony podají.

V sobotu se začínalo v sedm hodin ráno a my s Hankou jsme tam už samozřejmě byly nachystané. Škoda, že celou sobotu pršelo, bylo pod mrakem a Hanka měla obavy, jak vyjdou fotky. Co by se dalo organizátorům vytknout, tak že nemysleli na diváky, sedělo se na lavicích podél jedné strany stadionu, ale zcela chybělo jakékoli zastřešení. Když člověk neměl deštník, tak prostě mokl tak dlouho, dokud to vydržel… Nicméně viděly jsme spoustu krásných výkonů, několik tak úžasných, že i jen pro ně by se vyplatilo celou tu dlouhou cestu absolvovat. Samozřejmě jsme shlédly i horší práci, většinou pejsek nějak vypekl handlera (rotvíci jsou filutové, člověk někdy těžko předvídá, co vymyslejí za kulišárnu – vždy bylo na takovýchto lumpících vidět, že moc dobře vědí, co mají dělat, ale prostě „nemohli jinak“ :-). Ať už ale byly výsledky bodově různé, až na pár psů, co jsem si já všimla, všichni cvičili s radostí a chutí. Mluvím nyní o poslušnosti, protože to je disciplína, kde se ukáže vztah psa a psovoda. Stopy jsou podle mne o samostatné práci psa, obranu udělá hodně figurant, a když pes v sobě alespoň něco má, daří se. Ale poslušnost je zrcadlem vztahu pejska a jeho páníčka. Bylo krásné sledovat např. dánské poslušnosti, kdy si hafíci poklusávali jako lipicáni, čekali s nadšením na každý povel, dánské vysílačky byly dokonalé. O to více byly v kontrastu zmiňované špatné poslušnosti, kdy pes trpěl a my diváci s ním.

Myslím, že výsledky jsou spravedlivé a hodnocení rozhodčích bylo objektivní.

Před vyhlášením výsledků vznikla asi dvouhodinová pauza, a nechápu, jaké osvícení přimělo organizátory k tomu, že nechali na plac nastoupit dvě velmi zajímavé dámy a předvádět dog dancing. Už jsem pár moc hezkých vystoupení viděla, ale to, co se dělo na stadionu v Ishoj, to bylo velké utrpení pro nás všechny. Jednak si myslím, že na rotvíkářskou akci se to moc nehodilo ;-), ale vystoupení byla hodně nepovedená a styděli jsme se za trapnost situace asi všichni, vyjma oněch dvou dánských dam, jejichž sebevědomí bylo záviděníhodné :-) No, kulturní zážitek to byl převeliký :-)))

Cestou zpátky, opět přes noc, nám vydatně pršelo, byl to úplný očistec a jsem ráda, že jsme v pondělí ráno zdravé a živé dorazily domů. S Hankou jsme si užily i hodně legrace, jsem ráda, že mě vzala s sebou. Ve fotogalerii je hned na první fotce vítěz, Švýcar Ronny Gruber. Nalevo vedle něho je Oliver Neubrand, z chovatelské stanice vom Hause Neubrand. Když jsem se Hanky ptala, jak že se jmenuje, rozuměla jsem jen „…ver Neubrand“. „Guliver?“ zeptala jsem se, a když mi Hanka odpověděla, že ne Guliver, ale Oliver, dostaly jsme záchvat smíchu. Takových situací bylo hodně :-)

Za rok bude MS v Itálii, už nyní se těším a věřím, že i Česká republika najde své dobré reprezentanty.


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel tři a čtyři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz