Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 42 aneb Paseky

Už mnohokrát se mi stalo, že když máme někam jet, někdo onemocní a vše se zkomplikuje. Nejinak uplynulý víkend – s bratrancem Míšou a jeho Anetkou jsme vymysleli podzimní ťapandu na horách, ale už v pondělí začala lehce postonávat Natálka, a když už se zdálo, že je ze všeho venku, pro změnu začalo škrábat v krku mne... Na Paseky jsme sice odjeli i přes naše zdravotní indispozice, ale chvilkami jsem si říkala, že to možná nebyl ten nejlepší nápad...

V pátek jsem, nadopovaná Modafenem a Ibalginem, usnula hned krátce po osmé hodině, takže se mnou byla opravdu zábava... V sobotu jsme vyrazili na Jizerku, holčičky lítaly a užívaly si prvních trošek sněhu a skotačení v namrzlých loukách, ale naši rádoby zimní procházku předčasně ukončil Jeník, když nám sdělil, že ho bolí ouško. Tohle už totiž moc dobře znám, takže mi bylo jasné, že stejně skončíme někde na pohotovosti, a nemá cenu to odkládat. Z nádherných jizerských vršků jsme se tedy vydali hledat nejbližší pohotovost. V Tanvaldu nám sdělili, že dětské ORL je až v Jablonci nad Nisou – hm, proč tedy nestrávit sobotní odpoledne ježděním v autě, čekáním na semaforech na rozkopaných podhorských silnicích a hledáním zdravotnických zařízení, že? ;-) Nemocnici v Jablonci jsme nakonec našli, Jenda dostal léky a mohli jsme jet zpět. Sobota se vydařila, sluníčko rozsvěcovalo už tak barevné listí stromů, všechno vonělo a bylo příjemně svěže. Rozhodli jsme se, že půjdeme pouštět draky. Úplně nám to sice nešlo, ale děti si to užily, holky taky (kupodivu ani neměly snahu draky lovit, jen – jak jsme se jim všichni rozprchli po kopci – lítaly od jednoho k druhému ve snaze udržet nás po hromadě. Že by nějaký pastevecký gen? ;-) Toto sobotní odpoledne bylo rozhodně mé nejkrásnější podzimní – výhled se nám skýtal na sněhové čapky Krkonoš a Jizerek, děti juchaly, pejsci lítali, byla jsem šťastná... Mé štěstí však netrvalo dlouho, protože po upršené neděli a návratu domů se opět přihlásilo Jeníčkovo ucho, tentokrát to už bylo na píchnutí, dnes jsme vyfasovali antibiotika, takže marodíme. Což o to, když už musím být doma, já bych si i odpočinula, prospala se a lenošila, ale s malým dítětem... Znáte to :-)

Ohledně Pasek mám jeden zážitek, o kterém jsem vám zatím neříkala. Udál se totiž krátce po útěku holek na Vysočině, tak se mi ani nechtělo o tom psát... Ale je to už minulost, holky – ťuk ťuk ťuk :-) – poslouchají docela hezky, tak snad to už můžu napsat. Když jsme totiž byli na konci zimy na Pasekách lyžovat, resp. já s holčičkami jen tak se procházet a relaxovat, přišel k nám jeden večer soused z vedlejší chalupy s tím, že jsou u nich doma naši psi. Já jsem tehdy vše zachytila až v momentu, kdy Míša dovedl holky domů. Divila jsem se, kde že byl, a on mi přetlumočil to, co se dozvěděl – jen co jejich babička otevřela dveře k nim domů, vřítily se k nim Taffy s Gin a sežraly jídlo jejich vlčákovi. Pak už tito dobří vlastenci ;-) běželi k nám, ať si pro ty dravce jdeme. Byla jsem úplně v klidu, jediné, co mi vrtalo hlavou, tak jak se holky dostaly ven – že by někdo špatně zavřel? Druhý den, když jsem šla s holkama vycházkou ke sjezdovce podívat se na rodinu, jak lyžují, tak jsem minula skupinku lidí. Jak se tak ke mně blížili, usmívali se a tvářili se tak, jako že se známe. Byla jsem nesvá a mou nervozitu ještě vystupňovali tímto rozhovorem:

„To jsou vaši psi?“

„Jojo...“

„My jsme byli včera v šest támhle v té chatě na večeři a oni tam lítali okolo...“

„Támhle v té chatě na sjezdovce? V šest???“

...načež mě opustili a já stála na cestě zmrazená víc než všechno ledové okolo mne... Holky mi domů Míša dovedl až kolem půl deváté, „chata na sjezdovce“ je od naší chaty cca půl hodiny pěšky... Došlo mi, že jen co jsem holky dala domů kolem půl šesté po venčení, dala jim najíst a sama se šla starat o večeři rodině, ty dvě filuty si šly samy ven. Hlavní dveře od chaty se špatně dovírají, já jsem nezamkla, takže vím, že jen díky mně se holky dostaly ven. Dvě hodiny si svobodně lítaly v závějích okolních svahů, pomazlily se s náhodnými turisty, a když už byly unavené a přestalo je to bavit, vydaly se zase zpět... Konec znáte. Když si ale sebe představím, jak si v klidu sedím někde doma a tlachám s ostatními, nerušeně připravuji rodině jídlo, zatímco moji psi lítají několik kilometrů daleko, ve tmě a v mrazu, je mi stále zle... Když jsem tuhle storry vyprávěla taťkovi, vynadal mi, že jsem nezodpovědná a holky nezvládám. Urazila jsem se, ale o to víc jsem si dala pozor na jejich vášeň pro zvěř i cokoli jiného. Dnes jsou sice na téměř všech fotkách s elektrickými obojky, ale vyplatilo se – holkám je dávám už jen ze zvyku, naučily se hlídat si naopak mne, je s nimi docela hezká domluva :-) Ale na letošní konec zimy nezapomenu, to mě tedy proškolily, potvůrky jedny... Ale jak se říká: Všechno zlé je pro něco dobré! ...a to je pravda a spolu s heslem: Co Tě nezabije, to Tě posílí! je tato věta mým životním mottem :-) Mějte se krásně a nechte věcem jejich čas, za pár dnů na to budete koukat jinak ;-)))


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel dva a tři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz