Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Asi většina z nás, kteří psy chovají, léčí je či jinak s nimi přicházejí do bližšího kontaktu, má o této nemoci nějakou povědomost. Mnozí si vzpomínáme na silnou epidemii psinky v letech 1988–1993, která zdecimovala značnou část naší psí populace – uvádí se, že bylo postiženo na 40 % psů. Mnohé tedy napadne otázka, zda se podobná situace může opakovat.
Připomeňme si napřed psinku jako takovou: jde o virové onemocnění, které postihuje téměř všechny tělní orgány. Virus, který ji způsobuje, patří do stejné skupiny s původcem lidských spalniček a některými dalšími původci nebezpečných onemocnění. Tato podobnost je dokonce tak velká, že se v některých vakcínách proti psince používal oslabený virus spalniček. K tomu ještě poznamenejme dvě zajímavé skutečnosti: za prvé – u lidí, kteří byli v úzkém kontaktu se psy infikovanými psinkou, se v krvi nacházely protilátky proti tomuto viru. Za druhé – v centrálním nervstvu lidí trpících roztroušenou sklerózou, byly nalézány podobné bílkoviny, jakými se vyznačuje virus psinky. Na druhou stranu je třeba důrazně uvést, že psinkou člověk onemocnět nemůže a souvislost mezi psinkou a roztroušenou sklerózou nebyla dosud nijak prokázána.
Z praktického hlediska nás na viru psinky budou zajímat spíše jiné vlastnosti:
– Jde o virus ve vnějším prostředí vcelku labilní, zničitelný teplem a běžnými dezinfekčními prostředky, zejména nesnáší kyselé prostředí. Ve vnějším prostředí vydrží jen ve vysušeném stavu.
– K infekci jsou vnímaví příslušníci čeledi psovitých (pes, liška, vlk) a lasicovitých šelem (např. fretka, norek, lasice).
– Do organismu se virus dostává nejčastěji sliznicí horních cest dýchacích a sliznicí dutiny ústní.
– Z nemocných zvířat se vylučuje všemi sekrety a exkrety, někteří infikovaní psi mohou virus vylučovat i několik měsíců.
– K přenosu dochází jak přímo (stykem s nemocným zvířetem), tak i nepřímo (nejčastěji kapénkovou infekcí).
V organismu se virus nejdříve pomnoží v lymfatické tkáni v místě vniku a asi za 3–6 dní se v bílých krvinkách krví roznese do ostatních lymfoidních orgánů (mízní cesty a uzliny, slezina). Během této fáze se zvýší teplota, která je však bez ostatních příznaků a většinou unikne pozornosti. Po druhém pomnožení (asi 7 dní od první fáze) se virus opět krví, ale tentokrát jako volné partikule, roznese do sliznic dýchacího, trávicího, močového a pohlavního ústrojí a do centrální nervové soustavy. Při tomto druhém rozsevu dojde k druhému vzestupu teploty, tentokrát již výraznějšímu, trvalejšímu a následovanému čirým a následně hnisavým výtokem z očí a nosu a nechutenstvím. Postupně, tak jak pokračuje množení viru v jednotlivých orgánech, vyvíjí se zánět dýchacích cest, zejména plic, doprovázený kašlem, zánětem střev a žaludku, projevující se zvracením, průjmy, případně i střídavou zácpou. Dochází k zánětu močových cest, projeví se postižení pohlavního aparátu. Dochází k zesílení pokožky a jejímu rozpraskání, hlavně na polštářcích tlapek a nose. Rovněž se může vyvinout hnisavý zánět kůže. Všude dochází k sekundární bakteriální infekci, usnadněné navíc postižením lymfatické tkáně, tedy orgánu zodpovědného za obranu organismu.
Často navazuje postižení centrální nervové soustavy, provázené nejistou chůzí až obrnou, počínající od pánevních končetin, třesem, křečemi až epileptickými záchvaty.
Postihne-li choroba psa v době výměny zubů, pak na jeho trvalém chrupu nalézáme typicky změněnou sklovinu.
Nemoc může mít rychlý průběh a odeznít za několik dní, často však trvá dlouho a bývá smrtelná, stejně jako může zanechat trvalé následky. Tento typ onemocnění postihuje zejména mladé psy, ale nevyhýbá se i starším.
Další zákeřností psinkového viru je jeho schopnost vyvolat onemocnění označované jako „encefalitida starých psů“. Tato nemoc se může vyvinout jak po prodělané psince, tak i u psů, kteří klinickými projevy psinky nikdy netrpěli. Choroba se projevuje nutkavými pohyby, tlačením hlavou do zdi, špatnou koordinací apod.
Protože je psinka virové onemocnění, neexistuje na ni účinná léčba. Při jejím vzniku nezbývá než tlumit klinické příznaky, antibiotiky bojovat proti sekundární bakteriální infekci, případně se lze pokusit omezit postup nemoci aplikací hyperimunního séra.
Žádný z těchto léků není schopen sám o sobě nemoc zastavit ani vyléčit. Celý vývoj psinky závisí na obranyschopnosti hostitelského organismu. Uvážíme-li, že jde o infekci vysoce nakažlivou, musíme ji považovat za stále velmi nebezpečnou.
Jedinou cestou, jak šíření psinky zabránit či jak uchránit vlastního psa před touto pohromou, je řádná vakcinace. Je třeba mít na paměti, že čím vyšší koncentrace infektu se vyskytne, tím vyšší je riziko nákazy. Proto je žádoucí, aby byla proočkována co možná největší část psí populace. Zejména je třeba se zaměřit na velké psí kolektivy, jako jsou např. útulky či chovy služebních psů.
Protože jsou nyní na trhu kvalitní vakcíny, s velmi dobrou účinností, bez vedlejších reakcí, je jednoznačně doporučitelné vlastního psa (stejně jako ostatní vnímavá zvířata) každoročně vakcinovat. S očkováním je třeba začít včas, nejlépe ve stáří 7–8 týdnů štěněte a dodržovat pravidelná přeočkování po celý psí život.
Jen tímto způsobem lze výskyt psinky potlačit natolik, aby přestala být pro chovatele psů obávanou chorobou. Podobně jako se například podařilo v lidské medicíně potlačit dětskou obrnu.
(MVDr. Petr Gbelec, AA-Vet, s.r.o. – veterinární nemocnice Zahradní Město, www.aavet.cz)
 | |||
