Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
U psů a koček chovaných v domácnostech v posledních letech výrazně poklesl výskyt infekčních chorob, proti kterým se standardně očkuje. Důvodů je celá řada. Jedním z nich je mnohem vyšší erudice samotných chovatelů, ale i veterinárních lékařů ve srovnání se stavem před 5–10 lety. Dnes se de facto nenajde majitel psa, který by své zvíře nechal neočkované. Dále je to současná technologická vyspělost farmaceutického průmyslu, ve smyslu produkce kvalitnějších vakcín. Také otevření našeho trhu zahraničním produktům se podepsalo na pozitivní tendenci posledních let.
Pouze u starších jedinců někdy chovatelé spekulují, zda ještě vakcinovat. Zde neexistuje jednoznačná odpověď. U štěňat je vakcinace vždy nutná, naproti tomu u nemocných, starých nebo jinak oslabených psů může vakcína celkovému zdravotnímu stavu uškodit. Posouzení, zda očkovat, tak vždy náleží pouze veterinárnímu lékaři.
Začněme trochu zeširoka. Nejprve o vakcinaci jako takové a o imunitním systému. Co to vlastně vakcinace je? Výraz vakcinace nebo očkování označuje zákrok, při němž je do těla vpraven antigen. Antigenem se rozumí všechny molekulární struktury, které rozpoznává imunitní systém. Tyto struktury se vyskytují na povrchu každé buňky, infekčních tělísek nebo samostatně. Antigeny obsahují také všechny buňky v těle, imunitní buňky však tento antigen znají a nereagují na něj. Každý člověk, každé zvíře je jedinečným a neopakovatelným exemplářem, každý má své vlastní specifické antigeny (buněčné označení). Proto jsou transplantace orgánů tak náročné a složité. Je při nich třeba zabránit tomu, aby přijímající tělo neodvrhlo přijímaný orgán právě na základě odlišné antigenní výbavy. Při nálezu neznámého označení v těle totiž reaguje imunitní systém na tento antigen jako na „cizího žoldáka“ a snaží se jej zlikvidovat.
Imunitní systém, který slouží k zachování rovnováhy v organismu a má funkci obrannou, se organizačně dělí na dvě složky – tzv. buněčnou a protilátkovou, které se vzájemně podporují a doplňují. Funkčně je pak imunitní systém dělen na imunitu specifickou a nespecifickou. Specifická „bojuje“ s určitým konkrétním antigenem, kdežto nespecifická se účastní všech obranných mechanismů bez ohledu na to, jaký antigen reakci vyvolal.
Protože organismus jako biologický systém je dost chytrý na to, aby věděl, že každá práce navíc je zbytečná námaha, vytvoří si už při prvním setkání s určitým antigenem tzv. paměťové buňky, které jsou schopny kdykoli v budoucnu (s časem však jejich počet klesá) tento antigen okamžitě rozpoznat a spustit „poplach“. Při opakovaném setkání s antigenem tak odpadá nutnost jeho složité identifikace a odpověď organismu na „vpád cizích vojsk“ může být okamžitá. Tohoto principu využíváme při očkování. Do těla se vládají antigeny infekčních původců injekčně, ale i vkapáním na sliznici či přídavkem do potravy, imunitní systém poté produkuje paměťové buňky a protilátky, které by při setkání se skutečným antigenem (skutečnou chorobou) zareagovaly jeho rychlou likvidací.
Vakcíny obsahují antigeny původce infekční choroby, před kterým chceme organismus ochránit. Mohou být tzv. atenuované neboli živé, kde je původce nemoci oslaben. Tyto vakcíny však nejsou schopny vyvolat onemocnění, ale jen vyvolávají obrannou reakci v organismu. Druhým typem vakcín jsou vakcíny inaktivované neboli mrtvé, v nichž je původce usmrcen. Tento typ vakcín se používá u zvlášť nebezpečných chorob, jako jsou vzteklina, leptospiróza, ale i koronaviróza. Dále mohou být takzvaně monovalentní, obsahující jen jednu chorobu nebo polyvalentní, obsahující více chorob (laicky jde o „trojkombinace“).
Cílem vakcinace je pak vytvoření dostatečného množství protilátek a paměťových buněk tak, aby byl organismus připraven na setkání se skutečným původcem nemoci. Splnění tohoto cíle ovšem není až tak jednoduchá věc, jak by se na první pohled mohlo zdát. Je totiž třeba dodržet hned několik zásad, aby byla vakcinace úspěšná.
První a hlavní podmínkou je očkovat zvíře zdravé, které je schopno dostatečné imunitní odezvy. A už tady se nám to trošičku komplikuje. U 5–10 % psů se setkáváme s projevy imunodeficience, jejich imunitní systém nepracuje normálně. 1 jedinec z 10 takto oslabených psů má tuto vadu vrozenou. U ostatních nedostatečnost imunitního systému vzniká až v průběhu života následkem některých infekčních chorob, jako jsou parvoviróza, psinka apod. Dále vzniká v souvislosti s některými metabolickými a hormonálními problémy, jako např. cukrovka, Cushingův syndrom, nedostatečná funkce štítné žlázy nebo následkem užívání některých léků, hlavně kortikoidů a estrogenů. U těchto jedinců však nemusí existovat žádné klinicky zjevné obtíže. Jen u části z nich zaznamenáme výskyt oportunních infekcí (tj. infekcí, jež se u normálního zdravého jedince vyskytují jen zřídka), jako jsou girardióza, toxoplazmóza. Případně můžeme zaznamenat nápadně časté recidivy banálních problémů – nachlazení, průjmy atd. K dovršení všeho se přirozeně snížená obranyschopnost objevuje u dospívajících zvířat, u fen při hárání a graviditě.
Z výše uvedených faktů vyplývá důležitost předvakcinačního klinického vyšetření zvířete veterinárním lékařem. Hromadné vakcinační akce jsou pro nedostatek času pro klinické vyšetření zdravotního stavu naprosto nevhodné.
Příprava na očkování by měla zahrnovat paušálně i odčervení. Optimální je podat antiparazitární přípravek zhruba týden před očkováním.
Druhou zásadní podmínkou je správné načasování termínu vakcinace. Obecně u psů platí, že první očkování u štěňat se provádí ve věku 6–9 týdnů, s prvním přeočkováním v 8–12 týdnech a druhým přeočkováním ve věku 12 týdnů. Dříve se začíná v chovech ohrožených parvovirózou. U rizikových plemen se zvýšenou vnímavostí k parvoviróze se doporučuje ještě revakcinace zhruba v 5 měsíci věku. Mezi riziková plemena patří např. rotvailer, dobrman nebo stafordšírský teriér.
Proč se začíná právě mezi 6–9 týdnem věku? Pro odpověď si musíme blíže objasnit mechanismus předávání protilátek mezi matkou a jejím potomkem. U psů přechází během nitroděložního vývoje plodu přes placentu maximálně 5–10 % protilátek. Krátkou dobu po porodu je díky zvláštnímu mechanismu umožněn přestup protilátek obsažených v mlezivu (mléko tvořené v prvních dnech po porodu) přes stěnu střevní do krve novorozence. Během několika málo dnů tato schopnost mizí a už se nikdy neobnoví. I tato krátká doba je však dostatečná k tomu, aby se množství protilátek v krvi novorozence téměř vyrovnalo množství protilátek v krvi matky. Okamžitě od přechodu protilátek do krve štěněte však začnou ubývat přirozeným rozpadem, a to zhruba o ½ každý týden. Někdy kolem 6. týdne věku poklesne hladina mateřských protilátek (protilátek získaných z mateřského mléka) na tak nízkou úroveň, že už nezabezpečí mláděti adekvátní ochranu. Zde nastupuje právě vakcinace, s jejíž pomocí můžeme opět poměrně rychle navodit dostatečně vysokou hladinu.
Proč se provádí vícenásobné přeočkování? Důvod je prostý. Po prvním očkování není totiž imunitní systém schopen vytvořit dostatečně vysoký ochranný titr protilátek (hladinu protilátek). Jeho opakovanou stimulací (očkováním) zvyšujeme jeho „výkonnost“. Navíc se u štěněte teprve ve 12 týdnech imunitní systém považuje za natolik vyzrálý, že je zaručena dostatečná tvorba protilátek, které zvíře ochrání až do příštího očkování.
Tzv. efekt okna je období, ve kterém poklesnou mateřské protilátky na hladinu, jež už štěně nechrání před infekcí, ale na likvidaci vakcinačního antigenu ještě stačí, a proto nedovoluje normální reakci na očkování. Tento jev se objevuje u štěňat ve věku kolem 6–8 týdnů. Omezit toto období v rizikových chovech na minimální dobu můžeme včasnou vakcinací. V 6–8 týdnech vakcína vyblokuje totiž zbytek mateřských protilátek a další vakcinace (v 9–10 týdnech) už navodí normální reakci imunitního systému. Výrobci vakcín se také snaží vakcíny pro toto období předimenzovat množstvím antigenů. Pro chovatele je důležité vědět, že v určitém období života štěněte nastane zcela zákonitě fáze, kdy je štěně nechráněné. Včasnou vakcinací rychleji navodíme vyblokování nedostatečného titru mateřských protilátek a nastartování vlastních obranných reakcí, tj. tvorbu vlastních protilátek. To znamená, že očkováním můžeme délku trvání „okna“ zkrátit. Na druhé straně příliš brzká vakcinace může vést k vyblokování zbytku protilátek a zvíře „obnažit“ působení patogenů:
Přesné údaje, kolik mateřských protilátek štěně ve své krvi má a jak moc je třeba s očkováním spěchat, většinou chybějí, pro cenovou a laboratorní nedostupnost. Určitým vodítkem pro zahájení první vakcinace štěňat je znalost chovu, vakcinace matky a územní nákazová situace.
Jako první by mělo na řadu přijít očkování proti parvoviróze, protože se jedná o onemocnění nebezpečné hlavně štěňatům a mladým psům, a pokles protilátek proti parvoviróze je nejrychlejší. Na druhém místě je psinka a koronaviróza. Koronaviróza je onemocnění svým průběhem podobné parvoviróze. Dále je to infekční zánět jater neboli hepatitida. Po 9. týdnu života se začíná očkovat proti leptospiróze, což je bakteriální onemocnění postihující zejména ledviny a játra. Pozor – jde o onemocnění přenosné i na člověka, které může skončit i smrtí postiženého. U všech těchto onemocněních je nutná revakcinace po 12. týdnu věku. Po 12. týdnu lze psa i kočku očkovat proti vzteklině. U psů je od vstupu ČR do Evropské unie očkování proti vzteklině povinné od dokončeného 3. měsíce věku s nutnou každoroční revakcinací. V případě zájmu majitele je možné toto základní schéma doplnit o vakcinaci proti tzv. psincovému kašli (zánět horních cest dýchacích, vhodné očkovat u psů žijících ve větších skupinách), tetanu (vhodné u norníků, slídičů, pracovních a záchranářských psů) a o očkování proti borelióze (vhodné v oblastech s výskytem boreliózy, zejména u psů pohybujících se v lese). U boreliózy a tetanu je první rok nutná revakcinace v odstupu 2–4 týdny. V poslední době se ovšem objevily studie, které zpochybňují klinickou významnost infekce boreliózou u psů.
Další očkování proti základním chorobám (parvoviróza, psinka, hepatitida, leptospiróza) by se mělo uskutečnit v jednom roce života a následně vždy po roce. Oproti dřívějším názorům je třeba zdůraznit, že očkování by mělo být celoživotní, neboť choroby, jako jsou leptospiróza, hepatitida, vzteklina či psincový kašel, postihují psy každého věku. Samozřejmostí by také mělo být, že štěně prodávané chovatelem má absolvované minimálně jedno očkování a je opakovaně odčervené.
Pro psy platí, že je-li poprvé v životě očkován dospělý jedinec, je nutné další přeočkování v odstupu 2–4 týdnů podobně jako u štěňat, s následnými revakcinacemi 1krát ročně. Obecně také platí, že je vhodné držet se, zejména u štěňat, vakcín od jednoho výrobce. U březích fen by mělo být případné očkování vždy pečlivě zváženo a neměly by se používat tzv. živé vakcíny pro možné nebezpečí přerušení organogeneze a nežádoucího ovlivnění vývoje plodu. Optimální je fenu očkovat a odčervit 2–4 týdny před začátkem hárání, během kterého ji chceme nechat nakrýt, a asi v ½ gravidity ji opětovně odčervit.
O době vakcinace a typu vakcíny by však měl vždy rozhodnout veterinární lékař na základě znalosti konkrétní situace. To znamená, že výše uvedená schémata jsou obecná a mohou se dle podmínek do určité míry měnit. Rozhoduje aktuální zdravotní stav pacienta, počet zvířat v domácnosti, věk, obecná nákazová situace atd.
Z jednoduché věci, jakou se vakcinace jeví, se tak najednou stává napohled velmi komplikovaná záležitost. Každý praktický veterinární lékař musí fakta, která jsou důležitá pro vakcinaci zvířat dobře zvážit, vyhodnotit a stanovit optimální vakcinační postup.
Výjimečně, obdobně jako u lidí, se po vakcinaci objeví nežádoucí reakce, které se dají zhruba rozdělit na reakce alergického a nealergického charakteru. K těm alergickým patří zejména známá kopřivka a otok v oblasti tváře, jenž často mizí po několika hodinách. Vždy je však v případě takovéto reakce dobré vyhledat veterináře. Velmi vzácně se v minulosti objevovalo modré zakalení rohovky po očkování proti hepatitidě. Extrémně vzácně se po vakcinaci objevuje anafylaktická reakce (zjednodušeně kolaps). V tomto případě je pacient bezprostředně ohrožen na životě a je nutná urgentní veterinární pomoc.
Silné alergiky (hlavně atopiky) se pro teoretickou možnost alergické reakce doporučuje očkovat v zimním období, kdy je nižší zátěž imunitního systému zvenčí.
Mezi nealergické reakce pak patří nebolestivý otok v místě vpichu, který se objevuje většinou 2–3 měsíce po vakcinaci a z 90 % posléze mizí. Dále je to 1–2denní teplota, nechutenství, apatie. Při očkování proti tzv. psímu kašli se mohou objevit (zejména u vakcín aplikovaných na sliznici nosu) přechodně příznaky slabého nastuzení. Obecně se dá říci, že jde o podobné potíže, jaké se vyskytují po vakcinaci u lidí.
I když uvedený výčet vypadá jistě hrozivě, ve skutečnosti se s nežádoucími účinky očkování setkáváme poměrně zřídka. A když už se objeví, jde z 95 % o problémy banální, nijak neohrožující zdraví pacienta.
Pro ucelení přehledu o možnostech ovlivnění imunitního systému je třeba připojit informaci o tzv. imunomodulaci a pasivní imunizaci. Imunomodulací rozumíme podávání určitých látek, které stimulují činnost imunitního systému. Těchto látek existuje celá řada a záleží na veterinárním lékaři, který konkrétní přípravek doporučí dle potřeb pacienta.
O pasivní imunizaci hovoříme, jsou-li pacientovi podány již hotové protilátky buď nitrožilně, nebo nitrosvalově. To je rozdíl od klasické vakcinace (aktivní imunizace), kdy si je pacient vytváří jako odezvu na podaný antigen. Do kategorie pasivní imunizace řadíme i příjem mleziva (prvního mléka – viz výše). Výhodou pasivní imunizace je, že dosáhneme okamžitě vysokých hladin protilátek v krvi. Nevýhodou ovšem je jejich velmi rychlý pokles v důsledku odbourávání, a hlavně možná alergická reakce po jejich podání. Jejich použití je tedy omezeno na aplikaci u ohrožených jedinců a chovů jako preventivní dočasné opatření. V případě podání po vzplanutí choroby má jejich podání většinou jen slabý efekt.
(MVDr. Petr Gbelec, AA-Vet, s.r.o. – veterinární nemocnice Zahradní Město, www.aavet.cz)
 | |||
