Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Před časem jsem se rozhodla zkusit nějaké zahraniční výstavy, protože dost často na těch českých slýchávám, že všude na západ jsou výstavy na lepší úrovni než ty české, a to i na Slovensku. Zaplatila jsem tedy výstavu v Nitře a říkala si, že uvidíme, jak to tam bude vypadat, jestli se mi tedy vůbec poštěstí tam nakonec jet. Jako bych to přivolala – minulý týden onemocněly obě děti a Taffka po své „slavné“ šarvátce s Gin o ježka stále neměla zhojenou nožičku. Nakonec ale přijela na hlídání babička a já jsem aspoň s Žížalkou vyrazila na východ ke slovanským bratrům... Nechat Tafouška doma se mi vůbec nechtělo, velmi přesně totiž vím, jak by si užila výletu a hotelové postele :-), ale bála jsem se, aby jí dlouhá cesta neublížila. Myslím, že to bylo správné rozhodnutí. O Taffulku se vzorně staral manžel, spinkala si pěkně v teplíčku v chodbě a evidentně se nenudila – ještě cestou na Slovensko jsem od Pepči obdržela MMS, na které byla naše podlaha pokrytá rozcupovanými papíry. Taffka si vytáhla jednu z mých drahocenných knih, které jsem zachránila po původním majiteli našeho domu, prvorepublikovém nakladateli Bačkovském, a četla si tak důkladně, až listy lítaly... Nevím, jestli to z její strany nebyla msta, že zůstala doma, nebo snad nějaká politická manifestace, neboť rozcupovala Gorkého... Ale jak ji tak znám, byla spíš ráda, že je u sebe v pelíšku a tuhle provokaci si prostě nemohla odpustit :-) Jaký pán, takový pes, že? ;-) Ale vážně, určitě jste si všimli, jak jsou si páníčkové se svými čtyřnohými miláčky podobní. A nejen to, určitá plemena jsou příznačná pro určité typy lidí :-) Jak tak už roky jezdím po výstavách, začínám od sebe odlišovat majitele některých plemen – ne že bych to poznala u každého, ale sem tam prostě vidíte člověka a je vám přesně jasné, jakého má psa :-) Zpět ke Slovensku...
Cestou jsme s Gin vyzvedly Hanku Touškovou a vyrazily dál vstříc novým zážitkům. Ten první na sebe nenechal dlouho čekat – Vysočina nás postupně zasypávala mžením, mrholením, deštěm a nakonec i sněhem. Po Hančině dotazu, zda mám s sebou řetězy, jsem značně znejistěla a vážně začala přemýšlet o tom, jestli to nemám otočit a raději zůstat doma. Bála jsem se, že zima už opravdu přichází, a celou cestu až na Slovensko jet za těchhle podmínek, to by bylo silné kafe... Jely jsme navzdory všemu dál, vystály si kolony přes Brno, počasí se naštěstí uklidnilo, a tak jsme pokračovaly. Jakkoli mám jindy tendenci sem tam překračovat rychlost, cestou na Slovensko jsme jely průměrně cca 90 km/hod., víc to prostě nešlo (ale vynahradila jsem si to cestou zpět, čemuž byla Hanka evidentně ráda, a tak pronášela věty typu: „Tady je 130...“ Za dalších 5 minut: „Mně je to jedno, Ty budeš platit pokutu...“ A za dalších pár minut: „Já to s Tebou myslím dobře...“ – Hanka je prostě můj anděl strážný :-)))
Kousek za Nitrou jsem byla v létě s holčičkama na výcvikovém táboře s Luďkem Šilhavým. Tehdy jsem jela bez mapy, bez navigace, a našla jsem vše napoprvé, přestože bloudilo několik kamarádů i s navigací. Bylo to takové to začátečnické štěstí, ale vzbudilo ve mně falešné zdání, že když jsem dojela do Nitry jednou, dojedu i podruhé. Leč omyl, chybička se vloudila – v Bratislavě nebyly samozřejmě navigační cedule s nápisem Nitra, nýbrž Žilina, Vídeň apod. Kdybych se bývala aspoň letmo koukla do mapy, věděla bych, že Nitra je směr Žilina, a nedojely bychom tak do Rakouska... V pátek jsme se skutečně všechny tři ocitly v rakouském Kittsee, my s Hankou jsme z toho déja vu měly oči na vrch hlavy, Ginušce to bylo u nosu, a jestli nám rozuměla, jako že určitě, musela si říkat něco v tomto smyslu: „Ještě byste mě taky mohly vzít do Maďarska, nebo na Ukrajinu, ne?“ :-)))
Z Rakouska jsme už bez zaváhání dojely do Nitry, chvilku podle navigace kroužily kolem hotelu, až se pak ukázalo, že stojí v historickém centru města, na náměstí na konci pěší zóny. Ubytovaly jsme se, Ginuška radostně očmuchala postele, a šly jsme se projít. Byla jsem tak okouzlená krásnými stavbami na Svätoplukově náměstí, že toho zneužila Gin a sebrala ze země nějaký igelit. Okamžitě jsem jí pro něj sáhla do té její prasečí tlamičky a úspěšně ho vylovila ven. Pocit z vítězství však netrval dlouho, v onom igelitu bylo totiž zabalené nějaké ho.....o, protože jsem to měla namatlané po ruce, příšerně to páchlo a měla jsem z toho všeho nutkavý pocit na zvracení... Romantická nálada a povznesenost mě okamžitě přešly, Hanka vyfásla na hlídání mého rotvíka-prasíka a já se šla na hotel umýt. Drhla jsem si ruce sice hodně dlouho, ale stejně jsem to nadělení celý večer cítila. Šlápnout do hovna, stojí za to, ale šáhnout si do něj... ;-)
Hotel v centru města je výborný, dokud tam nespíte o víkendu, kdy se domorodci chtějí venku, vám pod okny, veselit až do časného rána, nebo také dokud nemáte za „papírovou“ stěnou pokoje milence, kteří v noci prostě nechtějí spát... ;-) Noc na sobotu byla hrozná, my s Hankou jsme se moc nevyspaly, snad jen Žížalka si to užila – chrněla se mnou v posteli a vypadala vyspinkaná dorůžova :-) Bohužel výsledek ze soboty nebyl nic moc, pan rozhodčí Mravík Gin vytkl delší tělo a slabší hlavu, a dal jí VD4. Hanka byla zklamaná, já už ne, VDéčka za poslední dobu nějaká máme a už mě opravdu tolik rozhodit nemůžou. Bude to znít jako klišé, ale pro mne je skutečně nejcennější, když jsou holky zdravé. A navíc vidím větší smysl v pracovní povaze rottweilerů, takže výstavy už tolik neřeším. Jako by mě chtěl osud zase trochu odměnit za tento postoj, protože v neděli Gin svou třídu vyhrála a získala CAJC. Je zcela jisté, že nebýt Hanky, zvítězit bychom nemusely – dokázala Ginušku nádherně upoutat, takže Gin stála v krásném postoji. Hani: Děkujeme, děkujeme, děkujeme!!! :-)))
Po oba výstavní dny nastupovali rotvíci do kruhu jako poslední, po oba dva dny před námi bylo cca 60 psů, děs a hrůza :-( Včera jsme s Hankou využily času a obešly si i jiné pavilony a výstavní kruhy. Jaké bylo naše překvapení, když jsme zjistily, že pudlové, čivavy a více dalších malých plemen mělo dvojnásobně větší kruh než RTW (a s nimi v kruhu byli např. novofundlandi, hovawarti), kteří měli kruh opravdu miniatruní. Velké plemeno by logicky mělo mít pořádný kruh, ve kterém se dá aspoň trochu běžet a ve kterém psi do sebe nenarážejí, ne? Za tuhle skutečnost bych dala pořadatelům jedno velké minus. Pak za nezvládnutou organizaci při zapisování do PP, na zapsání jsme čekaly půl hodiny, o pohár jsem si musela říct, jinak bych ho ani nedostala, hodně zvláštní to bylo... A pak jsme se také velmi podivovaly přístupu některých chovatelů, kteří zavřou své psy do ohrádky, dají pod ně noviny či dětské papírové podložky na přebalování, psíci na to čůrají a vykonávají vůbec veškerou potřebu, a pak v tom přetrvávají dál. O takovémhle chovateli si tedy myslím své, je to humus takhle se starat o psy... V kruhu načančaní a šampioni, z kruhu hop zpátky do začůraných novin...
Už píšu moc dlouho a nebude vás to bavit číst, tak už to své povídání zkrátím – nakoupily jsme mlsky pro Hančina Algera a Tafušku, nějaké slovenské sýry (od českého prodejce ;-) pro naše lidské protějšky a ujížděly domů. Víkend to byl pro mne s Gin určitě moc hezký, doufám, že i pro Hanku :-) V sobotu jsme všechny tři poseděly v útulné restauraci (Ginuška je vzorný pejsek, neloudí, pěkně leží a je v klidu), užily si krom výstavy hezkých procházek po městě, zajely se podívat i pod Gýmeš, kde byl letní tábor, prostě pro mne to byly krásné dva dny, dovolená na začátku zimy :-) Těším se na další, Hani, děkuju za krásné fotky, rady ohledně výcviku a rotvíků, a tak vůbec :-)
Mějte se všichni moc krásně, ještě budou další nové fotky :-)))
 |  |  |  |
