Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Minulý týden jsem s holčičkami strávila na výcvikovém táboře nedaleko Rumburku. Přežily jsme cestu tam: Od mého chybného neodbočení z dálnice, přes hledání té nejkratší náhradní cesty, které se ve finále změnilo v okružní jízdu přes každou jednotlivou prdelku Litoměřicka, až po bloudění v lesích nočního šluknovského výběžku, zlověstně hučícího nepokoji mezi místními lidmi. Přežily jsme i pobyt: Ze špíny ve srubu, kde jsme bydlely, si Taffy i přes mou snahu vygruntovat odvezla zánět v uších. Já jsem třetí den stravování v tamní jídelně trávila opakovaně nějakou dobu na záchodě a celý den polykala žaludeční nevolnost – za vše vděčím kuchyni našeho ubytovacího zařízení, tam by se měl podívat Zdeněk Pohlreich... Myslím, že jen co by viděl běhat po parapetu v jídelně myšky, jednu z uklízeček mýt nádobí ve špinavé vodě a věčně opilého kuchaře, nechal by zařízení srovnat se zemí bez jakékoli šance na záchranu... ;-) A přežily jsme i výcvik, který ale byl ve srovnání s předešlými věcmi fajn, a hlavně jej zakončily zkoušky ZM pro obě holčičky (posuzoval je pan rozhodčí Jaroslav Venhauer z MSKS, Gin dostala 49/39/47, Taffy 49/40/40, což je pro mne skvělý výsledek a utvrzení v tom, že nejvíce nedostatků máme v poslušnosti, vím o nich a musíme pořádně zapracovat).
Co jsem však málem nepřežila, byla dnešní vycházka s dětmi a Zdeničkou u rodičů na Vysočině – už jsme se vracely domů, pejsky byly proplavané a proháněly se cestou lesem. Vtom Taffy někde v křoví vyhrabala pet lahev – má pro tento druh odpadků velikou vášeň a já začínám zvažovat, že bych je u Taffy mohla používat jako motivační prostředek ;-) Jenže Tafoušek se nějak ponořil do nadhazování prázdné lahve a manévrování před Gin, že mi zezadu podrazila nohy, a to tak šikovně, že jsem se ve vzduchu při pádu přetočila nějak na bok, takže jsem dopadla na levou část hrudníku, ještě si pod sebe stačila narvat ruce (ničemu ale nepomohly, jen jsem si sedřela dlaně), div jsem si je nezlomila v zápěstí, a potloukla jsem si i nohy. Kdybych měla shrnout, co se mi stalo a jak jsem se cítila, tak mě v první chvíli napadlo, že mám asi zlomené prso. No já vím, že je to nesmysl, mám nejspíš jen naražená žebra a hrudní kost, ale opravdu jsem měla strašně intenzivní pocit neexistující diagnózy fractura mammae :-))) A tak jak jsem se celý den těšila, že si navečer v klidu sednu k počítači a po týdnu odmlky napíšu, jak se máme a co je u nás nového, teď tu sotva sedím, pálí mě celý hrudník, nemůžu se nadýchnout a hoří mi sedřené dlaně a nohy...
Holky jsou naopak plné energie, včera byly ještě trochu uťáplé z předchozího pracovního týdne, ale výlet k rodičům na Vysočinu jim vlil do žil novou energii, jsou obě jak zjančené, lítají a vyvádějí samé lumpačiny. Gin si například už minule zvykla chodit na obhlídku kompostu... Když jsme totiž byli ve Slovinsku a holčičky na hlídání u našich, mamka tam prý vylila nějaké starší zavařené okurky. Když Gin pak s taťkou volali, a ona stále nikde, našli ji vyskočenou právě na kompostu, jak požírá ty vyhozené kyselé okurky... Dneska ráno tam už evidentně byla na kontrole taky, pod kompostem se povalovaly vytahané a rozhryzané slupky od melounu... Já nevím, ale tenhle můj pes je opravdu popelnice, sežere všecko, a to má jídla dost, její pažravost, jak by řekl možná pan rozhodčí Dušan Majtas, mě neustále udivuje. Stejně tak byla v šoku například i mamka, když vstoupila do kuchyně, kam si mezitím otevřela Ginuška, z pultu si na podlahu sundala skleněnou mísu plnou zeleninového salátu z rajčat a paprik a celý ho sežrala. Mamka mi to po našem návratu líčila asi takto: „Když jsem vešla do kuchyně, viděla jsem jen všude rozházenou zeleninu – papriky byly nalepené a rozházené na lednici, na troubě, po celé podlaze... Ale je teda šikovná, vůbec si neumím představit, jak si tu skleněnou mísu sundala na podlahu, no ještě že ji nerozbila, ona by v té své žravosti snad snědla i ty střepy...“ A s tím bych snad i souhlasila, ještě že Gin tu mísu snesla na zem celou...
Zítra jedeme s dětmi i pejsky domů, končí nám prázdniny, a pro mne tak vlastně začíná podzim. Jsem ráda, že v našich všedních dnech opět nastane určitý řád a těším se na všechny podzimní akce, které mám před sebou. Těším se i na nový výcvik, který nám od podzimu začne – jednotlivé dílky puzzle mého vztahu s holčičkami a mých zkušeností se sportovní kynologií se opět shledaly a pár míst v této pomyslné skládance bylo zaplněno. Jsem za ně moc ráda, letošní sezona (byť ještě neskončila) pro nás byla strašně intenzivní, jestli jsem si loni myslela, že už něco málo o výcviku vím, byla to iluze a nevěděla jsem nic. Teď toho už vím o malinko víc, ale je mi jasné, že je to pouhý zlomeček cesty, na jejíž konec – pokud se budu chtít věnovat sportovní kynologii dál – vlastně nikdy nedojdu, jen se k němu budu více či méně přibližovat. Nevadí mi tato nejistá hypotetičnost, tato abstraktní realita, tato neexistující meta... A víte proč? Protože je to výzva, protože je to možnost, jak dosáhnout něčeho nového vlastní silou a protože je to velká vášeň, cítíte to?
Přeji vám podzim plný sportovních zážitků s vašimi pejsky a příjemnými lidmi okolo nich, ať se nám všem daří! Užijte si krásně poslední prázdninový den, páčko, D :-)
PS: Za fotečky děkuji Hance, www.hargulak.com :-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
