Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 108 aneb Páté narozeniny

O víkendu jsme změnili působiště našich dýňových bubáků – ze zídek okolo domu jsme je přesunuli do kontejneru na bioodpad. V květinářství jsem objednala adventní věnec a nakoupila pár dekorací pro blížící se advent a Vánoce. Stromy na zahradě jsou již téměř holé, je na ně nezvyklý pohled uprostřed jejich nahoty po půl roce bohaté zeleně. Trávník každé ráno pokrývá silná vrstva námrazy, křupe mi pod nohami, když ráno venčím holčičky a jim se líbí válet v ní sudy. Taffynku krotím, nevím, jestli si uvědomuje, že má bříško plné malých myšiček, ale pohled na ni, jak jezdí ze svahu po zádech a jančí, mi s ohledem na nenarozené chlupáčky nedělá úplně dobře. Každým dnem je totiž její bříško o malinko kulatější a při pohybu se jí houpe ze strany na stranu, jako by v něm měla zašitý meloun :-). Před pár dny byla roztomilá – u plotu jednoho sousedního domu našla starý kopačák, vrhla se pro něj střemhlav a jako největší trofej si jej odnesla až do pelíšku. Dny nám prostě ubíhají, každý je jiný a na každém je vidět změna, která se za relativně nicotnou časovou jednotku stane. Vidím to na přírodě, na Taffynce, na dětech…

Mám pocit, že to není tak dávno, co jsme si z porodnice dovezli domů naše dvě děti. Minulý týden jsme oslavili Natálčiny páté narozeniny a já si uvědomuji, že se na ni svým způsobem stále dívám jako na to malé rozcuchané miminko (a také si stále častěji a silněji uvědomuji postoje mých rodičů k nám se sestrou, pro ně jsme prostě stále také jenom dvě malé holky, kterým můžou dát kdykoli co proto; mamka mi od dětství říká: „I když Ti bude čtyřicet, budeš pořád moje dcera a můžu Ti dát pár facek!“ :-). Koukám tak na tu naši roztomilou holčičku a opravdu ji stále vidím jako to malé bezmocné nic, zabalené do peřinek a zcela odkázané na nás. …a ona je to přitom už docela velká slečna, která má své názory na svět, ví, co chce, a umí si za tím jít… Odmala má schopnost omotat si kohokoli okolo prstu, možná za to můžou její veliké oči, které umí dokonale používat – mrkne, usměje se a skáče podle ní celá rodina, školka, prostě všichni, aniž by to někomu z nich došlo a jí to dalo nějakou práci. Přitom když se narodila, byla jako malý vrabčáček, tmavá jako cikáně, rozcuchaná a nehezky žlutá. Se vší mateřskou láskou musím napsat, že byla dost ošklivé miminko :-) Když se narodila, nebyl v nemocnici volný nadstandardní pokoj, a tak jsem ležela se třemi jinými maminkami. Když za mnou přišel Pepča, sestřička zrovna přivážela maminkám po porodu miminka. Jako první nádhernou holčičku, krásnou, byla jako panenka. Přestože byl Pepča u porodu, asi si úplně nevybavil, jak vypadal naše Natalinka, a pln otcovské pýchy se vrhnul k cizí hezounké holčičce. Sestřička ji předala mamince u okna a nám dovezla v další várce našeho rozcuchánka – přestože má dnes spíš světlé vlásky, po porodu je měla jako uhel, nešly učesat, prostě trčely na hlavičce jak chocholoušova korunka. Naty měla novorozeneckou žloutenku, ale dneska už víme, že ona má prostě krásnou snědou barvu pleti, že její „opálení“ nebylo jen tou žloutenkou. A tak jsme si našeho malého uzlíčka dovezli domů a nečekali, že po Jeníčkovi, který byl odmala na kluka až nezvykle klidný a měl ve všem režim a řád, nám s holčičkou přibude nespoutaný živel a rarach…

Odmala naši Natálku vše enormně zajímá – téměř nepřibývala na váze, protože prostě neměla čas na kojení, zajímal ji Jeník běhající okolo, padající list venku za oknem, každé prasknutí v domě. Jestliže Jeník přes den jako miminko sedmkrát jedl a v noci v půl roce pravidelně spal, Natalí spala tak po pěti minutách, zcela nepravidelně a nevyzpytatelně, takže nešlo vůbec nic naplánovat a zařídit, stejně tak to měla i s jídlem. Je jí vlastní nespoutanost, živelnost a energie. Jsem strašně vděčná za to, že máme chlapečka a holčičku, líbí se mi pozorovat rozdíly, které v sobě odmala mužský a ženský svět mají, to, jak se projevuje osobnost každého z dětí, jak se formují, jak se tvoří a vyvíjí vztah mezi nimi navzájem i k dalšímu okolí, včetně nás, rodičů. Pepča je do naší holčičky zamilovaný, dbá na to, aby měla k šatičkám a sukýnkám i hezké kabátky, a když jsem mu řekla, že by k tomu podzimnímu potřebovala nějaký nový baret a že vím o jednom obchůdku na Újezdu, kam se ale já nedostanu, hned se nabídl, že tam zajede, a polemizoval o vhodné barvičce, která by ladila i s šálkou. Jeden žasne :-) Samozřejmě stejnou pozornost má i náš Jeník, toto vše sem píšu při příležitosti Natálčiných narozenin, jako vzpomínku, která třeba někdy udělá radost. Jen mě děsí vize toho, že třeba za deset let už bude Natálka slečna v pubertě a Jendovi budeme pomáhat s výběrem vysoké. Neděsí mě vlastně ani tolik ta představa, jako spíš obava, že to uteče strašně rychle…

V poslední době je čas opravdu jako jízda na kolotoči, ale dnes ráno jsem měla nečekaně jiný zážitek, čas jako by se zastavil. Včera jsem jela do Říčan zaregistrovat si mé nové autí. Přede mnou bylo 40 osob a čekací doba přes tři hodiny. Vzdala jsem to s tím, že si přivstanu druhý den, a jestliže úřad otevírá v půl osmé, já budu venku strašit už ve čtvrt, a to by bylo, abych nebyla mezi prvními. Chyba lávky, přestože se ráno odehrálo vše podle plánu, přede mnou bylo ráno 18 lidí! „Jak to? Kde jsou?“ říkala jsem si, když jsem viděla prázdnou čekárnu. Vysvětlení přišlo během tří hodin, které jsem proseděla na úřadě – na recepci co chvíli někdo volal a paní recepční při švitoření, že „Tohle bych ale neměla, chichi...“ mačkala pořadová čísla pro nespočet známých či známých někoho. Takže mi došlo, že půlka z těch osmnácti lidí, kteří byli ještě před otevírací dobou přede mnou, měla lísteček od paní z recepce – jim i pak pěkně zavolala, že „Už je jen jedno číslo před Vámi, pojeďte!“ a bylo. Jak jsem tak ty tři hodiny, minutu po minutě, hypnotizovala tabulky s nápisem „Přepážka 1, 2, 3, 4“, začínala jsem mít halucinace. Najednou jsem viděla nápis „PřeKážka 1, 2, 3, 4“ a přemlouvala svou psychiku, aby to ještě chvilku vydržela, hezky si četla Reflex a nevzdávala to, protože druhý den, i kdybych stála před úřadem přes noc, zase bude přede mnou těch 18 lidí, které nějaká paní recepční vyťuká do pořadníku… A tak jsem nakonec zdárně všechny „překážky“ překonala, do práce sice přijela s hodinovým zpožděním, ale s novým zážitkem – na tři hodiny jsem se ocitla v atmosféře Kafkových próz, dopřála si ranní šálek bezvýchodnosti, izolace a marnosti. Ale o to lépe mi je nyní, když jsem to ustála bez konfliktu a zkažené nálady :-) Krásný den i vám všem, D :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel tři a tři (např.: sedm)