Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Minulý týden byla naše rodina na horách. Já jsem sice za manželem a dětmi přijela s třídenním zpožděním, ale byla jsem ráda, že k tomu vůbec došlo...
První můj den v Pasekách nad Jizerou byl nepopsatelně krásný, sněhové pláně jiskřily na sluníčku a blyštěly se tak, až to bodalo do očí. Poslední měsíc se štěňátky byly Taffy a Gin nezáměrně, ale přesto tak trochu na druhé koleji, vycházky jsme měly kraťoučké, veškerou mou energii a všechen čas si přivlastnila štěňátka. Holky tak po příjezdu na Paseky vlítly do závějí a skotačily v nich s takovým nadšením, až mě to dojímalo. Udělala jsem velikou chybu, že jsem si na první vycházku nevzala foťák, nechtělo se mi s ním tahat a toužila jsem jen po jediném – jít, na nic nemyslet, vyčistit si hlavu od práce a starostí a jen se věnovat pejskům a rodině. Na první výšlap se s námi vydala Anetka, nastávající našeho Míši, a její doprovod byl nejenom příjemný, ale jak se později ukázalo, i životně důležitý. Zachránila mi totiž Taffynku. Na horách bylo letos tolik sněhu, kolik jsem v životě asi ještě neviděla. Kolem stromů však byly jejich energií vytvořené hluboké krátery, a do jednoho z nich mi Tafoušek spadl. Kráčely jsme si spokojeně s Anetkou po cestě, holky hopkaly v okruhu cca pěti metrů okolo nás, a najednou Taffy nikde. Z pravé strany cesty se zvedaly třímetrové závěje a v nich utopené tak desetileté smrky. Zaslechly jsme jen slabounké zakvílení odněkud z těchto sněhových dun. Krve by se ve mně nedořezal, honem jsem se sněhem propadala hlouběji do lesa, abych Taffynku našla. Po chvíli jsem ji objevila v kráteru u jednoho stromu, koukala jí ven jen hlavička a přední pacinky, jinak byla celá někde v úzké jámě. Anetka, jako lehčí z naší dvojice, se Taffy vypravila vydolovat, já jsem držela Žížalku, aby nepropadla buď k Taffy, nebo do jiné díry v hustém lesíku. Po chvilce se Anetce opravdu podařilo Tafáčka vysvobodit, sama měla ale sníh zapadaný úplně všude, a ještě byla ke všemu ošlehaná od ostrých větví. Dobře to dopadlo, a to bylo hlavní. Ale o tom, jak nebezpečný takovýto hluboký sníh může být, jsme se v dalších pár dnech ještě několikrát mohli všichni přesvědčit. Jednak se mi propadla sněhem na dno potoka Žiži, tu pro změnu vytáhl Míša na naší společné vycházce, a my pak zase jeho :-). Bohužel ve středu začalo pršet, oteplilo se a z obrovských zmrzlých hor sněhu se staly obrovské měkké pasti, ve kterých Taffy s Gin nejdříve „plavaly“, ale pak by se propadly úplně kdo ví kam. Nám se v této podivné hmotě vůbec nedařilo chodit, propadávali jsme se po pás do sněhu a nešlo se z něho dostat. Nikdy jsem tohle na horách nezažila, ale od letošních jarních prázdnin na vlastní kůži vím, jak nebezpečný živel i sníh může být.
Ještě než se natrvalo rozpršelo, stihly jsme s Anetkou a pejsky další zajímavou vycházku. Nejdříve jsme šly na sjezdovku pokoukat se na děti, jak krásně lyžují, a pak jsme vyrazily koupit pytle na odpad. Měly jsme geniální nápad – že pak na nich jako pojedeme z kopce, a tím si ušetříme jednak obcházení, no a hlavně to bude legrace ;-). Opravdu byla – já jsem si zapřáhla Ginušku a vyrazily jsme dolů střemhlav jako první. Jelo to opravdu neskutečně, Gin mi chvilkami sotva stačila, skákala po mně v nadšení, div mě radostí nesežrala :-). Chvilku po nás vystřelila další závodní dvojice, a protože byla Taffy celá rozjančená z pohledu na mě s Gin, Anetku převrátila na břicho a ta, s hlavou dolů z kopce, sjížděla trať za mnou. Jestli nás někdo sledoval, musel si myslet, že jsme střelené a úplně bláznivé ;-). To asi trochu ano, neboť jsme akci úplně nedomyslely – dostaly jsme se do místa, kde už se jet po pytlích nedalo, a cca pěti set metrový úsek jsme musely probrodit v závějích, do nichž jsme se každá propadaly tak hluboko, jak to jen šlo. Po cca deseti minutách jsem už nemohla, sněhem jsem se kutálela, lezla po čtyřech, plazila se po břiše, jen abych se aspoň chvilku nepropadávala. Nakonec jsme se sice dostaly pevnou půdu, ale já na pokraji sil a docela si umím představit, že se člověk může úplně vyčerpat, prochladnout a někde v terénu bez lidí i umrznout. Prostě s přírodou není legrace… Kromě toho, že jsme se domů vrátily mokré až na kost (a to doslova ;-), měla jsem s sebou celou dobu na zádech v baťůžku foťák. Zůstal sice celý, snažila jsem se na něj brát ohledy, ale něco se mi na něm nastavilo špatně, a já jsem to velmi brzy zjistila… (Vzhledem k našemu předčasnému návratu z hor jsme totiž museli dětem vymyslet nějaký náhradní program, a tak jsme všichni vyrazili do Zoo. Nádherné počasí, zvířátka na dosah ruky, skvělé. Fotila jsem jak o život, ale doma jsem zjistila, že kutálením se z kopce na horách se mi něco ve foťáku přenastavilo, já to nezkontrolovala, a tak mi nevyšla jediná fotka – všechny byly úplně černé... :-(
Ale abych nekončila špatně – večerní zábava na horách byla tradiční: společenské hry, něco dobrého na pití a na jídlo, k tomu nějaký filmík, krb a pohoda :-). V živé paměti mám hru Filmové Česko. Hráli jsme ve dvojicích – Anetka s Míšou proti mně a Pepčovi. Soutěžní úkol byl například i ten, kdy jeden partner druhému musel pantomimou předvést název filmu. A tak když byla řada na Pepčovi, on předváděl a já hádala, zatvářil se na mě tak nějak poťouchle – jak cvok se usmíval a kulil oči, načež já jsem měla jasno – „Idiot! Jooo – Návrat idiota!!!“ zahlásila jsem okamžitě. „Ne, Roztomilý člověk!!!“ z posledních sil vydechl Pepča a už ho nebylo slyšet pod salvami smíchu. Pepča předváděl roztomilého člověka, a já to vyhodnotila, že vypadá jako idiot... ;-) Jakážto partnerská harmonie! :-). Netrvalo však dlouho, a excelovala jsem se sama. Měla jsem uhádnout název večerníčku:
Pepča: „Je to o holčičce s pejskem.“
Já: „Ája a...“
Pepča: „Jmenuje se jako Tvoje dobrá kamarádka z Prahy.“
Já: „Jooo – Kája! Takže Kája a...“
Pepča: „Jídlo z brambor...“
Já: „Kája a... Bramborák?“
Vypršel limit a Anetka s Míšou, napůl udušeni smíchem, mi oznámili, že „Káťa a Škubánek“. „To já ale přeci znám, říkal jsi Kája, ne? Kája je z Prahy, Káťa je ze Zlína!!!“ osočila jsem se na Pepču. A tak jsem se opravdu předvedla, a to jsem psala diplomovou práci z pohádkových narativních textů... ;-)
Krásné dny, byla jsem navštívit Sorbíška a Applušku, chystám se na Abbynku, která jako poslední nemá předány PP, tak o těchto návštěvách příště, bylo to moc prima ;-), děkuji, D :-)))
PS: Pro zajímavost i pár těch uměleckých černých fotek ;-)
 |  |  |  |
 |  |  |  |
