Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 130 aneb Španělsko a Světová výstava IFR 2012

V Barceloně ani ve Španělsku jsem nikdy nebyla, a uposlechnout jedno z mnoha národních přísloví, které praví, že: „Lehni si, stonej a uvidíš, kdo to s Tebou myslí dobře!“, tak jsem ještě do předvčerejška ležela doma v posteli a testovala náklonnost svých bližních... Víkend před Světovou výstavou ve Španělsku se totiž Pepča s Honzíkem vrátili z rybářských závodů pořádně nachlazení, a tak – aby nebyl můj výlet za světovými rotvíky příliš růžový – jsem se den před odletem, ve čtvrtek, už ráno vzbudila s ukrutnými bolestmi v krku, rýmou a jasnými příznaky nemoci. Takže jsem s krkem plným bacilů, očima angorského králíka, ucpanými dutinami a vypětím všech sil pobalila vše důležité – hlavně nezapomenout kapky do nosu :-).

V pátek mě nabrala Hanka o půl páté ráno, zajely jsme ke kolejím na Větrníku, kde jsem v době svých studií na fakultě bydlela, nechaly jsme tam její autí osudu a dál se svěřily MHD. Na letišti Hanka nechala přebalit kufry fólií, já mezitím vytiskla palubní lístky a hurá na jih :-). Letadlo do Barcelony se vzneslo krásně na čas, a já, xenofobik z létání, jsem si říkala, co všechno ještě budu muset pro lásku k rotvíčkům zvládnout...

Pár lidí mi za poslední cca týden chválilo, jak jsem krásně opálená. „To víte, byla jsem ve Španělsku!“ hodilo by se říct, leč by to byla lež jak věž, protože ve Španělsku jsem sice opravdu byla, nicméně tam bylo až na výjimku zima, ošklivo, zataženo a pěkně větrno. (To opálení mám z procházek po naší zahradě se sekačkou – za ty minimálně čtyři hodiny, co se nechá sekat, nachytám bronzu jak na pláži ;-). Katalánské počasí mně osobně udělalo docela čáru přes rozpočet, tak nějak automaticky jsem předpokládala, že když u nás rosničky předpovídají tropická vedra, na jihu, u moře, bude ještě mnohem větší teplo... Svůj omyl jsem si začala uvědomovat s tím, jak jsme se chystali na přistání. Oslnivě jasnou, slunečnou oblohu nad vlastí českou vystřídal šedivý opar a zlověstné zataženo. Přistáli jsme do teploty 15 stupňů Celsia a já se marně snažila vzpomenout, jestli jsem si do kufru zabalila také něco aspoň trochu teplého...

Cestou z letiště jsme si půjčily auto, abychom se měly jak dostávat do Castellar del Vallés, které je cca dvacet kilometrů severně od Barcelony. Hotel jsme díky navigaci našly v pohodě, a tak jsme mohly čas, obvykle věnovaný bloudění a motání se v začarovaném kruhu, věnovat procházce městem, a hlavně k moři. Má pro mne veliké kouzlo, uchvacuje mne a fascinuje, a zejména se ho dost bojím. (U teplého moře jsem byla poprvé až v dospělosti, strašně jsem se na to těšila, ale když jsem tak stála před tmavými vlnami, u tabule s namalovanými živočichy, kteří tam někde přede mnou měli mít svůj domov, vzpomněla jsem si ještě na Čelisti a bylo po koupání – jak není průzračná voda, do moře nelezu.) Místní katalánské děti běhaly po pláži do půl těla svlečené a vrhaly se do moře – když jsem zkoušela teplotu vody, naskočila mi husí kůže... ...a tak jsem už raději nedívala ani na mořské vlny, ani na skotačící děti v nich. Pozorovala jsem pro změnu město za námi a říkala si, jak mnohem půvabnější jsou malá městečka na pobřeží než metropolitní Barcelona se svými mnoha paneláky a typickou městskou architekturou, u moře navíc poplatnou turistickému ruchu. Abych to shrnula jinak – v Barceloně jsem dříve nebyla, zato v jiných jižanských městech a zemích ano, a tak jsem se neubránila srovnání, které dopadlo lehce v neprospěch Barcelony. Doporučuju navštívit třeba Korsiku nebo Mallorku, ty mi učarovaly mnohem více. I když – a proto jsme ani nijak neremcaly na adresu počasí – nepřiletěly jsme kvůli moři, ale kvůli rotvíčkům :-).

Cesta do Castellar del Vallés by byla bez navigace nemyslitelná a nemít ji, tak se ještě teď motáme v jednosměrkách Barcelony. Na místo jsme tedy dorazily bez zaváhání a ocenily skvělé značení na místě. Stadion se nacházel v klidné části města, parkování v pohodě a vstupné žádné. Po hodině slavnostního zahájení neseného zcela v duchu katalánských tradičních tanců konečně začalo posuzování, a pro nás s Hankou tedy odstartovalo běhání mezi čtyřmi kruhy, v nichž každý z rozhodčích posuzoval své předem přidělené třídy. Všichni měli snahu zdůvodňovat svá rozhodnutí pro přihlížející, a tak musím znovu konstatovat, jak byla velká škoda, že organizátoři neměli pro každého rozhodčího mikrofon. A o chybějících tabulích s výsledky, nedodržování časového plánu a nedostatečném překládání do světových jazyků už jsem psala...

A tak ze soudku těch věcí, o nichž jsem nepsala :-) Večer v pátek jsme si zašly na večeři a Hanka si dala pivo – číšník jí donesl namraženou sklenici a já jsem se zatajeným dechem sledovala, jak v pivu cosi plave – vířily v něm podivné drobné shluky něčeho, co vypadalo jako nějaká špína. V tušení toho, že Hanina odmítne pivo pít, jsem se honem snažila zaujmout její pozornost něčím jiným. Nicméně jsem už viděla, jak také pozoruje čilý život v zlatavém nápoji. Naštěstí nám brzy došlo, že jsou to kousky zmrzlé pěny z piva, a pivo bylo v této formě podání úplně dokonalé. Pro velký úspěch jsme si tedy na pivo zašly i v sobotu, skončily jsme v jednom domorodém baru, kam asi turisti jen tak nechodí, a užívaly si dění okolo sebe – jižanskou nadřazenost nad problémy, které my Středoevropané řešíme, jejich pohodu až lenost, plkání s lidmi o ničem, emoce kvůli prkotinám, zdánlivou nepřístupnost, lehkomyslnost, intuitivní pudovost povah a extrovertnost. V tomto baru se mi povedl dobrý kousek – daly jsme si s Hankou stříbrnou tequillu, a protože mi nějak nešla sůl ze slánky, mávla jsem s ní tak vehementně, že se uvolnilo víčko a já skončila s rukou na stole pod horou soli... Číšnice byla v pohodě, sůl ze stolku smetla jen tak rukou, žádný hadr a umývání, prostě pohoda Vánoc ;-).

Neděle na stadionu byla zajímavější a svižnější, finále pak strhující a chvilkami až nebezpečné. Nicméně přežily jsme, přežily jsme i vrtošivé počasí a v tuto chvíli můžu už také říct, že jsme přežily i chřipku, kterou ode mne ve vší parádě v neděli chytla i Hanka (a aby nakažených nebylo málo, psal mi i Christian Bernbacher, že je nemocný a příznaky byly naprosto shodné s tím, co už jsem měla já naštěstí za sebou...). No a když jsme u ní, musím zde na věčné časy zaznamenat její roztomilý výrok v letadle, když jsem letěly 11 km na zemí a teplota okolního vzduchu byla -56 ºC: „Všimla sis, že tady nelítají vůbec žádní ptáci???“ :-)

...a tak tedy krásné dny D ;-)

PS: Chvilku poté, co jsem na web hodila blog, mi psala Zdenička: "Proč tam máš 4x stejnou fotku semaforu?" :-) Tedy pro Zdeničku i ostatní – není stejná, koukněte lépe :-)

Fotka na přání ;-)	"Hele, rotvík!" pravila Hanka ;-)	...cesta odnikud nikam...	Jak vysoko asi tak lítaj ptáci? ;-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a pět (např.: sedm)