Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 137 aneb O vlaštovce, co lítala moc blízko...

Než jsem napsala poslední dva blogy, dala jsem si v psaní pauzu. Tato přestávka byla způsobená souhrou událostí, které se okolo mne děly – některé byly více šťastné, jiné méně. Jednou z těch hezkých věcí byla svatba mého bratrance Míši a jeho Anetky, o nichž v blozích dost často píšu. Chtěla bych jim i na tomto místě ještě jednou popřát do života hodně tolerance, nadhledu a optimismu, s nimiž určitě zvládnou i ty složité situace, které prostě v životě přicházejí. Neznám jiný pár, který by spolu byl od střední školy, ale věřím, že si jsou prvními a i posledními partnery. Člověk sice nikdy neví, co v životě přijde, většina holčiček si asi v určitém věku myslí, že budou mít jednoho jediného prince na bílém koni, ale osud to málokomu dopřeje… Ale všechno má smysl, ať už je člověk s jedním partnerem celý život nebo své štěstí hledá složitěji – hlavní je, že se vůbec nějaké to štěstí dostaví, aspoň na chvíli, protože spousta lidí k němu nedojde vůbec… Míša s Anetkou jsou mi velmi blízcí, jsou naše rodina a přeji jim opravdu z celého srdce jen to nejlepší :-). Pár svatebních fotek, tak trochu netradičních, ale myslím, že hodně povedených, najdete dole pod blogem.

Bohužel jednou z těch, pro mne velmi špatných událostí, byl úraz Ginušky. Jedno dopoledne v červnu jsem byla s holkama na stopě, krásná práce, stopy nám jdou :-). Máme už takový rituál, že po odstopování nechám holky běhat, znovu si projdou obě stopičky a pak si užívají vycházky. To dopoledne se na louce odehrála scénka, která mi připadla strašně vtipná, a kdybych věděla, jak dopadne, moc bych se jí nesmála… Před Gin opravdu jako blesk z čistého nebe přilétla vlaštovka (nebo možná jiřička, nevím, tak zblízka jsem si ji neměla šanci prohlédnout…), letěla vždy maximálně dva metry Gin před čumákem, vyloženě se s ní honila, a když už ji Žížalka téměř měla, vlaštovka vylítla střemhlav vzhůru a zase skončila ve stejné pozici před Gin. Takhle se naháněly asi pět minut, Gin lítala kosmickou rychlostí a já byla ráda, že se ten divoch neunavitelný aspoň trochu vybije… Po chvilce jsem ji odvolala, ona se přišourala totálně unavená k autu, Taffynku jsem zastavila ve výrobě kráterů, z nichž dolovala myšáky, a jely jsme domů. Tam už Gin lehce pajdala na zadní nohu, já jsem stále byla v klidu... Během dne se ale problémy stupňovaly, Gin začala viditelně kulhat, pak už si jen nožičku nadnášela. Na louce jsem si nevšimla ničeho znepokojivého, louka byla krásná, čistá, suchá…

V Brodě na veterině pan doktor vyloučil něco vraženého do tlapky a sdělil mi, že to vidí na poškození kolene (rentgen ale bohužel udělat nemohl). To už se mi udělalo trochu zle… V sobotu, den poté, jsem byla dopoledne péct koláčky Míšovi a Anetce na svatbu, hned potom jsem ale jela s Gin na univerzitní kliniku do Brna. Měly jsme štěstí, byl tam ortoped i anesteziolog – bez uspání jsme nemohli rentgen udělat, Gin měla zaťaté svaly a nechtěla nožičku uvolnit. Výsledky potvrdily diagnózu, o které jsem dříve neměla velké ponětí, a to ruptura předního zkříženého vazu. Dozvěděla jsem se, že jediným řešením je operace a pak musí být zajištěn dvouměsíční absolutní klid, aby vše srostlo, jak má. Rotvíci jsou prý od přírody znevýhodněni, prostě predisponované plemeno, mají tento vaz prý stejně silný, jako méně mohutná a pracovně namáhaná plemena. Nespravedlnost veliká…!

Pan doktor Musil z Českého Brodu, ke kterému chodíme a jehož považuji za velikou kapacitu na ortopedii psů, pak Gin provedl operaci TTA, v nožičce má titanové destičky a kostní štěp. Máme za sebou šest týdnů pooperačního klidu a jen se modlím, aby rentgen za dva týdny neukázal, že jsme něco nezvládly. Gin je celou dobu venčená na vodítku, dojde si na záchod a mažeme zase do pelíšku, nemá vůbec žádný jiný pohyb, je mi jí strašně líto. Nejhorší ale samozřejmě byly první dny po operaci, z blázínka, který je neustále vysmátý a srší přemírou energie, jsem doma měla nešťastný bolavý uzlíček, který se na mě jen odevzdaně díval a hledal mi v očích ujištění, že to bude dobré… Ginuška měla na krku límec, aby se nedostala k operovanému místu, po operaci jsem jí vařila silné vývary, aby se rychle zotavila. Ta mrška se (na rozdíl od Taffynky, která také jednou nosila „satelit“ okolo krku a naučila se s ním fungovat) jednak nenaučila s krunýřem pít, takže jsem jí celé dva týdny musela dávat mističku já, a navíc si vymáhala vývary – po ty dva týdny prostě odmítala pít vodu. Já vím, že za chvilku by ji nouze donutila, ale neměla jsem tu sílu, prostě jsem jí vyvářela a napájela ji jako koníka :-).

Co bylo pro mne velmi těžké, vedle obav z toho, aby vše proběhlo v pořádku a Gin se uzdravila, tak fakt, že máme nadlouho po výcviku. Po dvou měsících hojení nás čeká rehabilitace, musíme co nejvíce plavat, než začne zima, a nožičku pořádně nasvalit. Bohužel myslím, že už nikdy nebudeme sportovat tak, jak jsem to měla v plánu, protože skákání přes překážku a áčko jsou věci, ke kterým Gin nepustím – nechci, aby se jí totéž stalo s druhou nožičkou (pravděpodobnost je podle pana doktora 70 %, což je vysoké číslo…), za vystavování Gin rizikům operace mi to nestojí. Ale je to veliká škoda, Gin šla letos hodně dopředu, chystaly jsme se na jedničky a věřím, že by je v tuto dobu už měla. Budeme tedy dělat stopy a samostatné obranářské zkoušky, ale nechci předbíhat, uvidíme…

„Člověk míní, pán Bůh mění…“, říká se. I tohle je život a nedá se nic dělat, než jej přijmout takový, jaký je. Věřím, že rentgen za dva týdny dopadne dobře, hlavní je, aby vše bylo v pořádku a mám zase doma dva spokojené a veselé pejsky. To ostatní, jako například sportovní úspěchy, přeji jiným, nám bohužel zatím není shůry dáno…

Tak krásné léto a zdravé pejsky, D :-)

 

PS: …a abychom nekončili nevesele, zde citát jedné mé kolegyně z dneška: „…Půlku směny mám za sebou a tři čtvrtě před sebou!“ :-) Ať žijí blondýny!!! :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel dva a čtyři (např.: sedm)