Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 138 aneb Mistrovství světa 2012 křížem krážem

Mistrovství světa IFR, veliká událost, největší v životě každého, koho pohltil svět rottweilerů, ať už je to majitel, chovatel, fanoušek nebo opravdu aktivní sportovní kynolog. Letošní ročník byl pro celý rotvíkářský svět určitě ještě více očekávaný než jindy, protože se akce konala ve městě původu plemene, v německém Rottweilu, nejstarším městě spolkové země Bádensko-Württembersko. Myslím, že mnozí již z tohoto důvodu očekávali opravdu velkolepou akci, dopilovanou do nejmenších detailů, i vzhledem k věhlasné německé preciznosti (ale ne vše bylo, jak by mělo, bohužel…). Čeští fandové kromě toho jistě věřili silnému týmu, složeného z již mnoha závody prověřené Zuzky Marthalerové s Kirké Ballotada, loňského mistra republiky v IPO3 Jirky Janouška s Varonem vom Herrenholz, na mistrovství republiky všech plemen nominovaného Jirky Marka s Goranem od Syrůvky a divoké karty RKČR, Jana Kuncla s Arcem Fei z Benáteckého dvora. Já osobně jsem tento tým viděla od začátku jako velmi silný, složený navíc z moc fajn lidí, a tak jsem se na akci tentokrát těšila i ze zcela jiné pozice – jako vedoucí družstva neboli team leader neboli také Mannschaftsführer :-). Na tomto místě chci napsat, že to byla pro mne opravdu veliká čest, neopakovatelná zkušenost a pohled na věc úplně jinýma očima. Ale postupně…

Dny před odjezdem na mistrovství byly plné napětí, protože jsme čekali na dodání reprezentačních souprav. I to však nakonec klaplo a mně přicházely maily od závodníků s tím, jak je oblečení super. Ještě více super bylo poté, co jsme si my s Honzou soupravy vyměnili, a tak on neměl krátké rukávy a já v oblečení nemusela plavat ;-).

První překvapení na cestě do Rottweilu na nás čekalo u hranic, na poslední české benzince jsme s Hankou zastavily vedle auta, z něhož se vykulil Jirka Marek :-). Druhé setkání s ním bylo ve vesnici nad Zimmern, kde jsme byli ubytovaní, a když jsme ho s Hankou míjely, říkaly jsme si, kde že nás předjel a že asi bude venčit. Než jsme stihly vjet do zóny bez signálu a dosahu internetu, ve které se náš penzion nacházel, stihla mi přijít ještě jedna SMSka: „Jsem zde a TAPU!“ Byla od Jirky Marka a neznamenala to, že by někde ťapal, ale tápal :-). A tak jsme si pro něj dojely a poučeny o tom, že se z Zimmern dovoláme akorát tak na okolní kopce (plné lišek, jen tak mimochodem), honem jsem volala ostatním, abych sehnala své ovečky a věděla, kdy je čekat. Odvezly jsme tedy nazpátek do pensionu Jirku, dočkali se Kunclíků a Jirky Janouška, ubytovali se, proběhla první štábní porada a vyrazili jsme udělat nějaké fotky na kouzelné náměstí v Rottweilu, k soše rotvíčka :-). Zde se poprvé projevila nákupní dušička Honzíka, který si prostě musel koupit korbel na pivo s motivy Rottweilu. Na jeho: „Mámo, to chci!“ a Moničino: „Táto, ale budeš bez večeře!“ ještě teď vzpomínám, bylo to prostě roztomilé. Vůbec musím říct, že od příjezdu, kdy jsme si všichni potykali, se nesla atmosféra v upřímném kamarádském duchu, možná jsem naivní, ale myslím, že jsme až do konce, kdy jsme se každý rozjeli svou cestou, byli jedna parta, jeden tým, v němž si všichni přejí a táhnou za jeden provaz. Každý jeden článek našeho týmu měl své místo, ať už počítám závodníky, jejich nejbližší.

Chci zdůraznit, že jsme opravdu vše zvládli, chci, aby čeští rotvíkáři věděli, že jsme schopni držet při sobě a že to mezi lidmi není tak špatné, jak to někdy vypadá… Ukázalo se to už na pátečním tréninku, který klapal jak švýcarské hodinky :-). Nastoupili jsme jako ucelená jednotka, která ukázala, že funguje – každý věděl, co má dělat a kde je jeho místo. Zuzky Martin mi při konci tréninku ještě na place špital, že tribuna ztichla, když byl český tým na place, že jeho trénink působil harmonicky a že jsme ukázali, že se s námi musí počítat. Myslím, že krásné oblečení od sponzora bodovalo na plné čáře, naši reprezentanti vypadali skvěle, hodně lidí nám na místě oblečení chválilo.

V pátek jsem absolvovala první poradu team leaderů, byli nám představeni rozhodčí – výkony na stopách posuzoval rakouský rozhodčí Robert Markschläger, poslušnosti bodoval švýcarský rozhodčí Hans Graf a verdikty za obrany padaly z úst německého rozhodčího Richarda Berninga. (Obrany měli na starost Benjamin Klöck, Wolfgang Vogt a Henry Wagner.) Rozhodčích jsme se mohli na cokoli zeptat (já jsem například zjišťovala dotaz Jirky Janouška ohledně stop), byli příjemní a otevření. Večerní losování pak také bylo velmi zajímavé, team leadři losovali, v jakém pořadí budou losovat startovní čísla jejich týmy. Ze sedmnácti týmů jsem si vybrala sedmnáctku… Čeští reprezentanti šli tedy na řadu jako poslední, nicméně při vší mé smůle oni měli štěstí, vylosovali si prima čísla a všichni byli podle mého názoru spokojení. Jeden ze silných momentů večera bylo, když si loňská vítězka, Italka Greta Marani, vytáhla startovní číslo 1 – hala vybuchla smíchem a potleskem :-).

Pohodový pátek jsme zakončili na neskutečné večeři, kde jsme si například já s Jirkou Markem, Zuzi a Martinem libovali, jaké dobroty nám snášejí, zatímco Honzík frfňal, že chce hranolky a že jde na ně někam do bufáče :-). Vtipné bylo, když jsme ty hranolky chtěli objednat – udivený číšník nám odvětil, že to oni ale nemají :-). Nakonec jsme se ale skvěle najedli všichni :-).

V sobotu šla první na plac Greta Marani a musím říct, že jsem jí její pozici nezáviděla – loni se množily spekulace o tom, zda bylo její vítězství zasloužené (ne že by k tomu byl důvod, ale prostě těch vítězství místních bylo podezřele moc), a tak všichni s napětím sledovali, zda obhájí. A to se jí povedlo na plné čáře, její poslušnost byla nádherná, vlastně nejlepší do té chvíle, než nastoupili Honza s Canim – krásná chůze, drobné předcházení jen při pár momentech (přitom předcházení bylo slabinou, kvůli které na dřívějších závodech kluci ztratili pár bodů), naprosto dokonalé aporty a nejlepší skok přes překážku z celého závodu. Oprávněně Honza s Canim získali cenu za nejlepší poslušnost, přestože měli stejný počet jako třeba Greta – oni byli ale prostě nejlepší! Při obraně Cani neoběhl jednu maketu, škoda, ale i tak bylo 91 bodů krásných.

S Jirkou Markem jsem byla na stopách a musím říct, že terén nebyl nejhorší, ale první úsek končil těsně před polem s kukuřicí a bylo jisté, že Goran cítí stopy zvěře, která se v poli ukrývala. Už už to vypadalo, že stopu dokončí, ale nenašel poslední lom, veliká škoda. Na tomto místě musím napsat, že jsem prožívala veliké nervy, a to ale nejenom s Jirkou Markem na stopě – jak i jindy fandím našim, v pozici team leadera jsem s každým závodníkem trnula nesrovnatelně víc a pravidelně jsem se dávala na modlení :-). Velikou smůlu pak měl na stopovací terény Jirka Janoušek – na jeho skupinu (každá byla po čtyřech závodnících) vyšly terény, kde byly až 40 cm vysoké, ostré zbytky obilí a vůbec prostě humus. Když mi to Jirka líčil, musím se přiznat, že jsem si myslela, že malinko přehání, ale když jsem pak viděla fotky a terén ve skutečnosti, humor mě přešel… Myslím, že takovýto terén byl nesrovnatelně horší než jiné a že organizátoři jej vybrali záměrně – stopovala na nich skupina, kde nebyl žádný německý reprezentant. Navíc Rottweil je obklopen nádhernými loukami, musel být problém najít takovýto hnus… 2 body za stopu byly pro Jirku jasnou cestou k horšímu umístění, ale opravdu měl smůlu a takovýto terén byl tak trochu podraz – toto je můj názor a shodla jsem se na tom ještě s jinými lidmi, například s team leadery Finska a Belgie, jejichž reprezentanti na tomtéž terénu také skončili.

S tímto problémem se pojí další epizoda letošního MS, a to podání námitky proti podmínkám na stopovacích terénech. Ovšem způsob, jakým k tomu došlo, byl podle mne nefér, zejména vůči Jirkovi Janouškovi a mně. Na slavnostním večeru v sobotu za mnou totiž přišel pan předseda Cach, zda bych s ním nešla za prezidentem IFR, panem Hoffmannem, prý potřebuje něco projednat. Ptala jsem se ho ještě u stolu, jestli je toto jediná věc, kterou chce řešit – ptala jsem se i proto, abych měla slovní zásobu. Bylo mi jasně odpovězeno, že ano. Nicméně když jsem přetlumočila onen první dotaz, řekl mi pan Cach: „A teď řekněte, že chceme podat protest kvůli podmínkám na stopách!“ Trochu překvapená jsem to tedy přetlumočila – bylo nám sděleno, že to musíme podat písemně, a s tímto jsme se tedy vrátili ke stolu k ostatním. Tam jsem sepsala onen protest (resp. námitku, neboť při podání oficiálního protestu bychom museli něco platit), jenže ouha! Ukázalo se, že Jirka nic podávat nechtěl a nechce. Myslím, že aktivita, kterou pan předseda vyvinul, by byla na místě, pokud by s věcí Jirka souhlasil a já o ní věděla. Takhle jsem si připadala opravdu jako hlupák, že jsem vyřizovala něco, o co není vůbec zájem, a také mi bylo jasné, že jen co pana Hoffmanna na stadionu potkám, bude se mne ptát, jak je to tedy s tou naší věcí… Nerozumím jednání našeho pana předsedy v této záležitosti... A tak abychom nebyli za ty, kteří utíkají z boje a mluví jen tak do větru, v neděli jsem se domluvila s team leadery Finska a Belgie a protest jsme podali všichni společně. Nedělní odpoledne po skončení závodů, před vyhlášením, jsme tak zasedli v hale – u jednoho stolu my tři, vedoucí týmů, zleva u přistavených stolů rada rozhodčích a organizátorů, zprava vedení IFR a delegace ze Španělska, která se do Rottweilu přijela poučit na příští mistrovství světa, které bude u nich ve slunečném Katalánsku. Pokukovali jsme po sobě s Johannou a Guillaumem a připadali si jako zločinci u soudu… Nicméně – své námitky jsme obhájili, vysvětlili jsme, co se nám nelíbí, a vyjádřili pochybnost o tom, že organizátoři udělali maximum pro zajištění objektivních podmínek k stopování. Všichni jsme se nakonec rozešli v přátelské náladě a vědomím toho, že o věcech je potřeba mluvit a nemá cenu jen tak nadávat – vše jsme si vysvětlili a nemělo smysl to, že jsme nic nezměnili, ale že jsme ukázali potřebu vysvětlení v situaci, kdy jako team leadři hájíme své lidi.

K dalším sportovním výkonům bych chtěla jen krátce – Zuzčina Šárinka se zpočátku málo koncentrovala a stálo ji to ve výsledku pár bodů, stejně tak jako dvojí odběhnutí při vyštěkávání v maketě – je to škoda, protože mezi jednotlivými místy jsou často opravdu jen bodové rozdíly a jinak by mohlo být umístění ještě lepší. Nicméně podaly krásný výkon a působivá byla jejich 96bodová stopa – když jsme na ni přijeli s Honzou Kunclem a jeho fanoušky, přišel za mnou pan rozhodčí a Šárinku moc chválil, opravdu se mu líbil její výkon. To mě potěšilo – a hodně mě pak potrápil, než mi řekl Honzovy body za stopu – ptala jsem se ho s neurotickou nedočkavostí: „Tak kolik???!!!“ „No, já to vím, ale Vy to nevíte…:-)“ odpověděl mi a smál se. Když jsem mu tedy řekla, že jestli mi to honem nepoví, že asi dostanu infarkt, raději mi to řekl a vysvětlil i nedostatky, kvůli kterým srážel bodíky. Nádherných 93 bodů jsem pak honem volala hrdé chovatelce Caniho, Kačce Hájkové, a pak rozesílala SMSky do Česka. Radost a euforie nepopsatelná, slzy na krajíčku…

Určitě se chci ještě zmínit o skvělé obraně Jirky Marka a vyrovnaném, hezkém výkonu Jirky Janouška – při poslušnosti si udělal asi z nervozity zbytečnou chybu, kdy na aport skokem stál příliš blízko překážce, na aport šplhem pak naopak daleko – aport hodil špatně, Varon ho viděl ležet nalevo od áčka, a tak si pro něho přímým směrem doběhl, zpátky totéž a nula bodů za cvik. Veliká škoda, ale jinak se kluci snažili moc a na place jim to slušelo. Od loňska Jirka určitě poladil obrany.

A co ještě stojí za zmínku v tomto nekonečném příběhu z MS? Zcela jistě sobotní večer :-) Poté, co se většina fandů odebrala do hajan, rozjel zábavu český tým, v čele s Jiříkem Rejzkem – tančil jako zamlada (a prý ani tehdy to nebylo tak slavné :-), jeho taneční kreace nám všem braly dech, Jirkovi evidentně taky, a tak když na nás s Hankou zahalekal: „Holky, zejtra mi jdete koubit Alavis na klouby!!!“, úplně nás odrovnal… :-) Bylo to ale super, tancovali všichni, i Jirka Marek, kterému tímto chci napsat, že je strašně prima a jsem ráda, že jsem ho konečně poznala víc :-). A prima byli všichni, mám z celé akce moc dobrý pocit, který mi na úplném konci trochu zkalil jen jeden člen předsednictva, který všem závodníkům přišel podat ruku a rozloučit se, jenom já jsem mu za podání ruky nestála. Byli jsme z tohoto chování v šoku všichni a nevím, jak si to vysvětlit, asi už ty dva metry ke mně byly příliš daleko…

Ale abych nekončila špatně – poznali jsme spoustu nových lidí, získali úžasné zážitky a měli možnost pár dnů pobýt s kamarády v krásném Rottweilu. Já jsem si navíc procvičila jazyky, a i když jsem večer z neustálého přeskakování mezi němčinou, angličtinou a češtinou přestávala vědět, kam patřím, bylo to prostě úžasné a jsem ráda za tu šanci. Honzovo krásné vítězství je pak jistě i pro něj zadostiučiněním za to, jaké jednání musel před MS sem tam zažít. Ale to už je zase na neveselé téma, takže – věřím, že příští rok ve Španělsku pojedeme na stejné vlně a sejde se zase tak bezva parta. Přátelé, děkuji!!! :-)

 

PS: Tradiční reportáže, včetně rozhovorů, najdete v časopisech Haf-Mňau, Pes přítel člověka a The Total Rottweiler Magazine – plus i u mne na webu ve Výsledcích závodů :-)

Za fotky děkuji Hance, www.hargulak.com

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel tři a čtyři (např.: sedm)