Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 139 aneb Prázdninový Bouzov

Znáte takový ten stav, kdy strašně dlouho něco odkládáte, až najednou k té činnosti získáte jakýsi odpor, blok – prostě se vůbec nemůžete odhodlat pustit se do ní? Tak tohle se mi asi teď stalo s psaním – přestože to je pro mne jindy relax a vyčištění si hlavy, tak dlouho jsem nepsala, že mám najednou pocit, že to už neumím... Přitom na tom nic není a je to stejné jako s jinými věcmi, ke kterým si člověk uměle vypěstuje nějaký odstup – když se pak do nich pustí, jde to jak po másle a během chvilky je po všem... Nedávno se mi přesně tohle stalo s psaním obecní kroniky – tak dlouho jsem to odkládala, až jsem se opravdu denně trápila výčitkami, ale neuměla jsem prostě sednou ke stolu a věnovat se tomu. Udělala jsem to asi až po půl roce, během pár hodin bylo všecko hotové a já si jen říkala, jestli těch cca šest měsíců pocity viny bylo nutných...

Takže dejme tomu, že jsem právě prolomila blok a blogy už budou přibývat jako obvykle :-). A jak tedy se máme? Možná vzpomínáte, že Ginuška měla operaci kolene, čímž byl zásadně určen průběh našich prázdnin. Dětičky byly neustále někde v luftu, ale já jsem po většinu času byla střídavě doma a střídavě v práci a snažila se toho mladšího divocha udržet v klidu, aby se nožička zahojila a vše bylo v pořádku. Velmi mne vystrašila epizodka, kdy jsme byly se Zdeničkou u našich, už jsme holky dávaly do auta, že pojedeme nazpět do Prahy, ale Gin, v obavě, abych jí neujela, rozrazila Zdeničce dveře od klece, a než ji stihla odchytit, obrovským šemíkovským skokem se přenesla z terasy s bazénem přes několik okrasných květináčů na trávník, kde jsem já jen konsternovaně stála a zírala. Dopadla, doběhla k autu, skočila si na své místo a smála se na mne jako blázínek, jak to Gin umí. Já jsem propadla panice a pláči, že je měsíc a půl hojení v čudu, že to určitě prasklo, že nás čeká další operace apod. Zdenička chudinka byla na prášky ze mne, vzpomínám si, že jsem jí taky řekla pár ostřejších slov (i když jsem to tak nemyslela a nechtěla jí to říct – byly to prostě emoce), jen Žížala byla spokojená, že si sedí v autě...

Naštěstí tahle jediná epizodka našeho neuhlídání černé ďáblice byla jediná a kontrolní rentgeny po dvou měsících ukázaly jen krásně srostlé kosti, pan doktor Musil nás moc pochválil. A udělal mi také velkou radost tím, že mi nijak nevyvracel krytí, které na zimu plánuji – budeme mít ještě jeden rentgen, a pokud bude opět vše v pořádku, nepředstavuje podle něj březost nijak extrémní zátěž, nožička by to měla zvládnout. Daleko vyšší riziko ovšem je, že by mohlo rupnout druhé koleno, tak se jen modlím, ať to se nestane. Odkládání krytí by mne mrzelo (Ginušce byly v létě tři roky, tak to je myslím ideální věk na štěnda, navíc už máme několik zájemců, kteří by po ní štěňátko chtěli, takže bych je nerada zklamala), ovšem daleko více by mně bylo líto Gin – že musí zase podstupovat zákrok, další dva měsíce klidu v nejistotě, zda to dopadne dobře atd. Letos jsme kvůli Ginině zranění nic moc nedělaly, ale v pátek jdeme konečně zase na cvičák (budeme si jen tak hrát, než začne zima), a od jara budou mít holčičky zase pořádný trénink. Mám v plánu vzdát se všech činností, které mne vysilují a které si nezaslouží, abych jim věnovala čas. Chci mít více prostoru na rodinu a pejsky, s nimi je mi dobře a ti mě posouvají dál, ne lidé, kteří po mně neustále něco chtějí a neumějí ani poděkovat. Jsem opravdu hodně unavená a nehodlám se dál zdravotně ničit...

A jaké byly tedy naše prázdniny? Fotky dole jsou z výletu na hrad Bouzov, kam jsem se vypravila s dětmi, s Míšou a Anetkou. Vyjížděli jsme od našich, kde jsme trávili čas příjemným lenošením u bazénu. Cesta na Bouzov byla nezapomenutelná – mám pocit, že byla nekonečná. Dostali jsme se do úplně šílené kolony, řidičům tekly nervy a viděli jsme dokonce i jednoho experta, který vyjel ze silnice na pole a pak hledal cestu, kudy se z něho dostat – myslím, že z něj skutečně nakonec sjel (ale jestli měl podvozek celý, těžko soudit). V autě jsme si krátili čas tím, že jsme jedli mentolové žvýkačky – já měla v puse „jen“ tři nebo čtyři, ale neradila bych vám je jíst v takovém množství, chcete-li si dát zmrzlinu. Na jedné benzince jsme si pak totiž koupili úžasnou zmrzlinu z Opočna, jenže v našich mentolových pusách udělala takovou paseku, že jsem ji málem vyhodila. Pálilo to, studilo, no šílené, tak hroznou zmrzku jsem nikdy nejedla... Na Bouzov jsme dojeli celkem pozdě, ale stálo to za to. Hrad je opravdu nádherný, v jeho věži se točila princezna Jasněnka, je z ní úžasný výhled na zalesněné okolní kopce. Prohlídkové trasy jsou rozděleny do několika okruhů, tak jsme měli jeden klasický prohlídkový a druhý „Z ptačí perspektivy“. Bohužel když přišla průvodkyně na nádvoří pro svou skupinku, nás pět zrovna někde trajdalo, takže jsme je propásli. Když jsme to zjistili, naštěstí nás jiná průvodkyně dovedla k naší skupince. Cestou jsme se jí stačili zeptat, kolik schodů má věž... ;-) A pak nastal velmi vtipný okamžik, kdy se nás naše „původní“ průvodkyně vyzvala, ať už pomalu jdeme z věže dolů a navrhla nám, ať počítáme schody a prý „Kolik by jich asi tak mohlo být?“ ;-) Načež se náš Míša úplně nevinně chopil šance a vyrazil průvodkyni dech správným počtem. Začala něco nechápavě namítat, a až po dlouhé chvíli jí došlo, že nám to musela říct kolegyně, která nás přivedla :-). Ten rozmazaný obrázek na fotce je bílá paní Bouzova, a prý kdo se na ni usměje, ten se bude mít dobře (nebo něco v tom smyslu – teď nevím, jestli se splní přání nebo budete mít štěstí, každopádně je to pozitivní). Mně tedy dost nahání strach, měla jsem pocit, že mě úplně sleduje...

Tak ať vás nikdo a nic nesleduje, nepronásleduje a užijete si krásný víkend :-). Zítra je klubovka, jedu se tam podívat, tak pak napíšu dojmy i pojmy :-)

Ahojky, D :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a dva (např.: sedm)