Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 143 aneb Můj život s gekony

„Ideální počasí na ryby. Jedu, pa!“ pronesl můj muž dnes poté, co okolí domu i zahradu pokryla nová vrstva mokrého, klouzavého sněhu. Nic nedal na mé protesty, že by měl zůstat doma, že je to venku nebezpečné, prostě lovecký pud zavelel a vize toho, že by dnes konečně mohl chytit vytouženého candáta, zvítězila… Ocitla jsem se doma sama – venku bílo, se sněhem poletovaly šedivem za okny nespadané listy ze stromů, holčičky se spokojeně tulily k sobě v pelíšku, prostě úžasný klid a mír. Měla jsem najednou pocit, že už jsou Vánoce, jednak za to mohl samozřejmě ten snížek venku, ale pak to byla taková zvláštní atmosféra, kterou mám spojenou právě s Vánocemi. Na oběd jsem sice vařila dýňovou polévku (a při loupání muškátové dýně jsem se krásně řízla do palce, jsem prostě holka šikovná ;-), kterou bych na Vánoce asi dělala jen těžko, ale jinak – v kuchyni mám nasypané sušené bylinky, které nepopsatelně voní a celé přízemí domu je omámené jejich vůní, hodně podobné té vánoční. V prvním poschodí však máme jeden pokoj, který „voní“ trochu jinak. 

Tímto bych chtěla pozdravit Kunclovi, kteří mají zásluhu na tom, že je naše rodina početnější o další živočichy… ;-) Jeden večer v Rottweilu jsme se totiž bavili o domácích miláčcích, a já jsem se podělila o svou „starost“, co dát do prázdného terária po želvě, která nám nějak rychle narostla, a tak se musela stěhovat do většího. V případě uvolněného terária nastala klasická situace – kam s ním, respektive co s ním a co do něho? Synáček si strašně přeje hada, ale nějak tuhle jeho vášeň nesdílím, takže hada jsem rezolutně zamítla. Zkoušel to pak s chameleónem, ten by se mi i líbil, ale na toho bylo to naše terárko zase příliš malé. A tak na to přišel Honzík s Monikou: „Kup si gekona! Hele, to je gekon panenský, je malej a tiká!“ O gekonovi panenském jsem nikdy dřív neslyšela, ale představa malé ještěrky, která vydává zajímavé zvuky, mění barvu a jinak vlastně nic nepotřebuje, se mi zamlouvala. Ovšem… Byl v tom jeden háček, jak jsem zjistila později.

Kunclovi mi také ještě poradili, ať si gekonů koupíme víc, a tak jsem jich u chovatelky šest objednala, Pepča je pak vyzvedl, a tím odstartovalo naše soužití s malými tvorečky… Když jsem doma otevřela krabičku, v níž gekoni přicestovali, málem jsem si jich nevšimla – splývali se špejlemi, které byly v krabičce, každý z gekonů byl dlouhý sotva dva centimentry, prostě malilinkatý. Přemístila jsem je tedy do jejich nového domova a těšila se, jak začnou tikat. Do terárka jsem nasypala také cvrčky, které jsem plázkům koupila. Bohužel jsem zvolila asi nesprávnou velikost, cvrčci byli skoro větší než gekoni, za celý týden jich na pohled vůbec neubylo, možná snad o těch několik, kteří nám cvrkali po domě… Jen co jsem totiž dětem vysvětlila, ať do terárka samy nechodí, že by cvrčci utekli, jako bych jim dala návod, prostě zásadní chyba :-) Začala jsem jednotlivé hmyzáky potkávat různě po domu – vítali mě v chodbě, hopkali po schodišti, skřehotali v koupelně… Gekoni nepožili ani jediného, zato cvrčci evidentně sežrali jednoho z gekonů. Najednou totiž bylo o jednoho méně… A tak cvrčky Honzík odlovil, já jim darovala volnost na zahradě, ale honem jsem musela vyřešit, co nového dám gekonům… Jejich chovatelka mě instruovala, že mám jít „smýkat“ hmyz. A tak jsme koupili síťku a venku jsme s ní lítali po zahradě, mávali s ní nad hlavou a snažili se chytit nějakou tu mouchu. Pár jich sice bylo, ale než jsem je vyprostila ze síťky, půlka zase uletěla a zbytek byl tak pomuchlaný, že by je gekoni stejně nežrali – živí se totiž pouze lezoucím hmyzem, který si loví… Smýkání jsem tedy vzdala, neuměla jsem si stejně moc dobře představit, jak bych denně takto vyrážela na lov, natož pak třeba v zimě, kdy už není jaksi co lovit… A tak jsem vyčetla, že malí gekoni moc rádi papají octomilky, složitě jsem je i sehnala a konečně se ještěrčí miminka mohla nabaštit. Tím ovšem začala další etapa našeho chovu plazů, protože s octomilkami to vůbec není jednoduché… Líhnou se z podivné hmoty, kterou mají v kbelíčku, v němž jsem je koupila. Těch kbelíčků mám na okně pět… Nevábně vypadají a ještě méně vábně voní, je to odporné… Octomilky máme tak jako cvrčky všude, protože jak jsou malinké, vylézají ze skulinek v dýchacích mřížkách terárka… Ale gekoni mají nacpaná bříška, rostou a já mám z toho radost :-) No a skutečně i tikají, jenomže v noci, přes den ani nejsou vidět, jsou asi zavrtaní v rašelině, takže jestli tam jsou, zjišťuji metodou šoku v noci, kdy v pokoji rozsvítím, oni strnou a nechají mne, abych se na ně aspoň na chvilku podívala – takže kdo by si myslel, že celý den lezou venku a člověk se z nich může těšit, mýlil by se. Máme doma na pohled prázdné terárko, plné klacků a kamenů, krásná dekorace :-). A ještě jedna zajímavost – gekoni panenští chovaní v zajetí jsou pouze samičky, nepotřebují k reprodukci samečky – takže až mi začnou klást vajíčka a budeme mít malá gekoňátka, bude ze mne ještě i chovatelka plazů :-).

Přidávám pár fotek z mé návštěvy Třeboně, kam jsem jela do lázní za svou kamarádkou Káťou, vyrostly jsme spolu a známe se od dětství, možná si vzpomenete na blog o jejích berňácích, Katka má dar všecko dost jadrně a trefně pojmenovat, jako zdravotník má navíc takový ten naturalistický přístup k životu, její společnost je pro mne strašně osvěžující, nasmějeme se a vlastně všecko spolu vyřešíme. Hlavně je to takový ten druh kamarádství, které neovlivňuje čas – i když se dlouho nevidíme, tak když k tomu konečně dojde nebo si jenom voláme, je to, jako bysme se viděly včera. Nemusíme si nic vysvětlovat, žádné omluvy, výčitky, prostě to funguje samo :-). V Třeboni bylo moc krásně, den utekl jako nic, ale vzpomínek je hodně.

Tak krásné dny všem, ať jsou se sněhem nebo bez něj :-) D

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a pět (např.: sedm)