Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 162 aneb Setkání jiného druhu...

Už dlouho se chystám napsat, a možná pro někoho překvapivě nikoliv o mých malých černých dárečcích. Nicméně myslím, že k nim se také dostanu :-). Protože ale mé blogy už pro mne v současné chvíli znamenají něco jako kroniku, deník, ve kterém spoustu věcí dohledám a který zachycuje část mého života a dění v něm, chtěla bych se podělit o jeden zážitek. Tím je má nedávná návštěva u sestry Zdeničky v norské Stavangře (nejsem si jistá, zda se toto jméno skloňuje podle ženského, nebo podle mužského rodu, nicméně já už jsem zvyklá na ženský, tak u toho zůstanu :-).

Všechny naše cesty do Norska, ať už jedou za Zdeničkou a jejím manželem Asbjornem rodiče nebo tam letím třeba já, mají jeden společný jmenovatel. Kromě toho, že se samozřejmě těšíme na osobní setkání, protože kvůli vzdálenosti mezi českou matičkou zemí a Skandinávií se nemůžeme vídat až tak často, slouží naše výlety k tomu, abychom Zdeničce dopravili určité věci, které v Norsku nemají. Jde třeba o konkrétní potraviny, je to zajímavé, ale i třeba mouka je v každé zemi trochu jiná. A protože Zdenička ráda peče a vaří, nevozíme sice zrovna tu zmíněnou mouku, ale jinak v podstatě cokoli. Druhým důvodem toho, že jsou naše zavazadla vždy naplněna na maximální povolenou hmotnost, je to, že Zdeňula je odmala děsný spořínek, a i když je takříkajíc „za vodou“ (protože je prostě moc šikovná :-), ráda si navymýšlí kde co, co v Norsku stojí pětkrát víc než v Čechách. Prostě máme co vozit, tím spíš, že maminka pracuje v obchodě, a tak celý rok výhodně zakoupené věci pro Zdeničku pečlivě schraňuje. Taťka raději dělá, že to nevidí, aby mu příliš nestoupal tlak… ;-)

Pepča, můj drahý choť, tohle nesnáší. Rád jezdí kultivovaně v hezky uklizeném autě, žádný vyskládaný kufr až ke stropu a věci všude v každé skulince. Já musím říct, že ho chápu, něco jsem kvůli Zdeničce ochotná překonat, ale třeba když letím letadlem, chci mít jednu kabelku, jeden normálně zabalený kufr a žádný stres z toho, zda mi kufr odbaví kvůli hmotnosti nebo co pak bude v Norsku u celníků.

Naše maminka je ovšem veliký expert – myslím to v hezkém, už jsem to také v blozích vícekrát zmínila. Jednak je stejně jako Zdenička spořínek (na rozdíl ode mne, rodina mi odmala vyčítá mé přílišné bohémství), takže má neskrývanou radost z toho, že Zdenička ušetří tím, co jí tam doveze za poklady, no a pak je maminka také nepoučitelná… Už jednou je totiž celníci v Norsku nechali vyskládat přeplněné auto, když tam jeli s našimi dětmi na prázdniny. Mamka měla oči navrch hlavy, a i když to dopadlo dobře a celníci nic nezabavili (asi se slitovali nad vykulenýma obrovskýma očima naší Natálky), maminka se dušovala a slibovala, že takto jeli naposledy. Tyto sliby jí vydržely přesně do dalšího Norska…

Naše podzimní návštěva maminky a mne ke Zdeničce byla plánovaná dlouho dopředu, já se těšila na procházky městem a nádhernou norskou přírodu, na to, že konečně budu z dosahu všech, co něco potřebují, že budu jen odpočívat, hodně spát a užívat si relaxu. Ovšem – nejdříve nás čekala cesta tam. Já měla kabelku s noťasem a střední kufřík, pečlivě zabalený, maminečku dovezl tatínek s výmluvným výrazem, kufrem jak na mamuta a s několika dalšími zavazadly – s kabelkou a igelitkami (…jak já je nesnáším…). Už jen ten pohled na toto vše nevěstil nic dobrého a na mou pochopitelnou otázku, co tam maminka Zdeničce táhne, jsem dostala všeobecnou odpověď: „No nic, nějaký sušenky, upekla jsem taky koláč…“ Raději jsem si nepředstavovala blíž velikost toho koláče a dalších věcí, tatínek nás hodil na letiště a se zjevnou úlevou ujížděl na Vysočinu, zpět k Taffynce a Lakouškovi.

Nás na letišti čekala první zkouška – odbavení kufrů. Můj měl o pár kilo méně, zato mamčin příšerný megaloďák byl váhou napočítán jako silně obézní. Špitala jsem slečně za přepážkou něco o tom, že letíme za sestřičkou do Norska, že tam maminka pašuje samé životně důležité věci, takže přimhouřila oko, a na rozdíl od cizinců u vedlejší přepážky, kteří už asi deset minut ubírali ze svých zavazadel na povolenou hmotnost, aby mohli být odbaveni, my s mamkou jsme pro tentokrát proklouzly… Maminka už měla pocit výhry, já ovšem věděla, že nás čeká celní kontrola v Norsku… Nepřipouštěla jsem si to, užily jsme si dvojího letu s Lufthansou, čtyřhodinové čekání na další let ve Frankfurtu, a po poledni jsme přistály ve Stavangře. Naložila jsem na vozík naše zavazadla, ta vytvořila z vozíku horu, za níž jsme my dvě byly úplně schované, a mířily jsme k celníkům…

…a já už to viděla. Tři stáli nachystaní a jeden z nich, docela sympatický bloňďák, mě cca dvacet metrů sledoval. Nepřekvapilo mě, když nás oslovil a požádal o návštěvu jejich místnosti, kde mne vyzval k vybalení všech zavazadel… Udělalo se mi mdlo, protože jsem nevěděla, jaké poklady ve skutečnosti skrývá mamčin kufr. Takže jsem otevřela ten svůj – Zdenče jsem také vezla nějaké dobroty, nicméně hezky zabalené a zabírající minimum místa v kufru, vše ostatní byly běžné věci… Celou dobu mi sympatický celník pokládal zvídavé otázky týkající se toho, proč jsme v Norsku, co máme v plánu a jak tam budeme dlouho, když máme tolik věcí. Na vše jsem mu odpověděla, myslím, že brzy pochopil, že nejsme pašeráci, po chvilce začal být i milý, nicméně kontrola maminčina kufru nás neminula. Nutno říci, že maminka anglicky moc nemluví, takže celou dobu nervózně přihlížela komunikaci mezi mnou a celníkem… A když došlo na ten příšerný kufr, já ještě nervózněji celníkům vysvětlila, že vůbec netuším, jaké dary vezeme sestře, a že to bude velké překvapení i pro mne…

A bylo! Asi jen nečekané sympatie mezi celníkem a mnou zabránily tomu, že Norové uvěřili, že skutečně jedeme za příbuznými a nechceme pokoutně prodávat třeba nějaké nelegální zboží… Se zatajeným dechem všech nás tří u kufru celník rozepnul zip a odklopil víko. My dva jsme vykulili oči a udělali o krůček blíž, abychom se ujistili, že opravdu vidíme správně… Vrchu kufru vévodil ve spodním prádle zabalený kartáček na zuby – toť byla celá maminčina osobní výbava. Vše ostatní byly věci pro Zdeničku… Koláčů byla obrovská krabice, celník se samozřejmě ptal, co to je. Vydolovala jsem ze sebe něco v tom smyslu, že to je „home made cake“… Pak tam byla kabela švestek, s mým komentem „it is from our garden…“ ji celník nechal být. Když jeho pozornost zaměstnal obrovský trs takových těch hnědých banánů, otlučených cestou letadly, odpověděl si sám „…it has to be from your garden the same…“. Jen jsem přikývla a už neříkala nic. Panebože, my táhly do Norska tři kila měkkých banánů! Prostě tohle bylo nad mé očekávání… Kdybychom jely někam, kde zuří hladomor a občanská válka, tak OK, ale do Norska…?! Půlka kufru byla zakryta vrstvou balení s dámskými hygienickými potřebami. Krve by se ve mně studem nedořezal… Šokovaná jsem zaregistrovala maminku, jak se pobavená směje a vysvětluje něco v češtině… nebyla jsem schopna dekódovat význam jejích slov… Pod vložkami pak celník narazil na několik vrstev sušenek Bebe, dobré ráno, taková ta velká papírová balení. Když se zeptal, co to je, maminka pohotově odpověděla „Bebe!“ A jak se tak probíral vrstvami sušenek hlouběji a hlouběji, maminka ještě asi třikrát připomněla šokovanému Norovi, že je to „Bebe!“, takže napopáté to řekl on sám a s jeho „Bebe!“ nás rezignovaně vypustil. Měla jsem na maminku vztek, ale přešel mě v dalším šoku z toho, co prohlásila: „…a to už se mi do kufru nevešla strouhanka!“ – jako vůbec si neumím představit, že budu celníkovi líčit, že to podivné v sáčku jsou namleté staré rohlíky, a že to dokonce slouží k přípravě jídla. Díkybohu, že s námi necestovala ještě strouhanka!!!

A tak začala naše zatím poslední návštěva Norska, a já si dám příště velký pozor na maminku, co obohacujícího s sebou veze do Skandinávie, protože jedno setkání „jiného druhu“ mi pro život úplně stačilo! :-)

A protože jsem se rozepsala, o mých batolatech už jen krátce – už se perou, štěkají, hrají si a mazlí se, jsou to nádherní miláčci!!! Mám z nich velikou radost, a pokud všechna setkání s jejich páníčky proběhnou tak mile, jak se zatím vede, budu moc šťastná a spokojená! :-)

Krásný pozdní podzim, D :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a čtyři (např.: sedm)