Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 166 aneb Rozloučení s Béčky

Jak začít? To je otázka, kterou si kladu téměř u každého blogu – někdy si tuto otázku v podstatě ani položit nestihnu, protože myšlenky se samy vpíjí do papíru a je to přirozený a velmi hladký proces. Jindy ale napíšu několik úvodů, a i přes ten jeden, který nakonec zanechám jako finální, vím, že to stejně není ono…

A dnes mám ten den – navíc jsem dlouho nepsala a myslím, že jsem jako obvykle trochu vyšla ze cviku. Takže (tohle slůvko na začátku věty je úplný lingvistický hřích) sedím u prázdného souboru a přemýšlím, jak správně zachytit na papíře uplynulé dva měsíce.

Nerada bych, aby se z mého pečování o štěňátka vrhu B po mé Ginušce a Astorovi Ládi Jupy stala tímto blogem neuvěřitelná story o tom, kterak jedna bláznivá chovatelka přehnanou péčí o štěňata o rozum přišla. Na druhou stranu by to nebylo možná až tak daleko od pravdy ;-)

Takže (…a kdybych byla věřící, pár Otčenášů navíc za další užití na začátku věty by mne neminulo…)! Na Štědrý den oslavilo sedm statečných prcků mého druhého odchovu své životní výročí – byly jim přesně dva měsíce :-). A zatímco se 24. 10. narodili u nás doma, na Štědrý den už se jako součást rodiny účastnili nejkrásnějšího vánočního svátku ve svých nových domovech, u svých nových páníčků. Uteklo to i přes docela náročný finiš neskutečně rychle, a když si představím, kolik času znamenají dva měsíce, je to pro mne celkem dlouhá doba, kus života. Ale stejně jako s dětmi i s malými pejsky to strašně utíká. Zatímco první měsíc jsem trávila zejména péčí o Ginušku, aby měla dostatek mlíčka a čistý pelíšek, ten druhý jsem věnovala těm malým divočákům.

Jak poznali maso, přestaly jim chutnat pribiňáky a podobné věci. Takže jsem cca obden vařila maso s přílohami, neustále něco nakupovala a uklízela kuchyň. A uklízení v kuchyni opravdu nebylo to nejhorší – úklid garáže, v níž jsem pupíkům udělala hernu, to byl ten pravý očistec – spát jsem chodila kolem půlnoci, vše bylo čisté, podlaha jako nová. Ráno jsem vstávala kolem čtvrté až páté – podlaha posetá hromádkami v různém stadiu rozťapání, některé už zaschlé, takže úklid o to komplikovanější. Nejhorší ale bylo, že jak mě ti malí démoni uslyšeli, natož pak dokonce uviděli, slítli se na mne jako vosy na bonbon – a umět šplhat, seděli by mi v pyramidě na hlavě všichni do jednoho. Všichni totiž samozřejmě potřebovali honem honem pomazlit, napapat a jančit. Takže já jsem rovnou z postele cestovala mezi ty ušmudlánky a hodinu zápasila, než jsem dala tu jejich psí místnost trochu do pořádku. Posledních cca deset dnů taky začali pořádně kousat, takže jsem měla každou chvilku nějakého lucifera někde zakousnutého, jako obzvlášť bolestivá jsem pociťovala lýtka. Nicméně když jsem já večer kolabovala únavou, oni se zklidnili, pokládali si na mne hlavičky a něžně se tulili – kdo by se na ně mohl zlobit nebo jim mít cokoli za zlé? Naopak – vize jejich odchodů mi nedělala úplně dobře. I tak jsem to ale neodvrátila…

Jako první jsem se rozloučila s Bless, nositelkou růžového oboječku. A tak jako byla Apple z prvního vrhu taková stále jakoby nasraná (pardon), podobnou povahu má i Bless – je svá, o nikoho vlastně nestojí, pokud nechce ona sama, a dokáže se opravdu vytočit, když se jí něco nelíbí. Druhá ode mne odjela Bibi, její páníček mi ji chtěl uloupit při každé návštěvě, kdy za ní přijel :-). Bibi je taková něžná holčička, nekonfliktní, ale nekompromisní zároveň, když přijde na lámání chleba, jinak ale veliký miláček. Po holčičkách šli jedno dopoledne zelený Butch a modrý Brix, s oběma bylo loučení moc těžké a už jsem to úplně nezvládala, zejména Brix byl na mne hodně nafixovaný, kdykoli jsem měla na sobě někoho zakouslého, věděla jsem, že je to tento lump. U Butche myslím platí, že tichá voda břehy mele – měl rád svůj klid, „když spím, tak spím!“ – zato jak se vzbudil on, tak chlupy lítaly :-). Po klucích šly má stále veselá a nerozhoditelná lovkyně upírů Buffy a cvalíček Bailee – myslím, že ona by byla alfa samicí, kdyby štěnda zůstala u sebe. Bailee vedla s Buddym a Brixem takové boje, že jsem měla obavu, kdo přijde o ucho nebo něco jiného… No a jako poslední šel největší pejsek, Buddy, sedmý živel, se kterým jsem po několikerém ujišťování pana doktora Lázničky, že čekáme šest prcků, opravdu nepočítala. A tak jako poslední přišel, i poslední odešel. A dal mi to sežrat – protože už doma neměl své sourozence, vyžadoval mou neustálou přítomnost. Takže jsme spolu spali v posteli, tedy on chrápal jako pařez a já ho jedním okem hlídala, aby se neskulil z postele. O půl třetí v noci se vzbudil a pln elánu si do půl páté hrál – já jsem fungovala už jen z přesvědčení sebe sama, on ráno o půl páté usnul a já pokračovala dál. Předávala jsem ho odpoledne majitelům s vědomím, že ještě jedna takováto noc a byl by to opravdu můj konec… :-)

A tak jsme si nyní vyměnili situace – mně se ulevilo, snažím se léčit z únavy a vyčerpání a píšou mi majitelé, jak se starají o svá miminka – s láskou samozřejmě :-). A já mám jednu útěchu – milí majitelé, vy máte každý jednoho, představte si jich najednou sedm! :-)

Ale nechtěla bych, aby cokoli vyznělo tak, že něčeho lituji – štěňátkům jsem dala úplně vše, co jsem mohla, ať jde o lásku či péči. Jen se mnou prosím nikdo úplně neřiďte, nechcete-li se uštvat ;-). Mým novým majitelům přeji s jejich zlatíčky hodně krásných chvil a společný život, který je bude těšit. Všechny je tímto zdravím, stejně tak páníčky Áček a všem mým odchovům posílám velké podrbání.

Mějte i nadále krásné Vánoce! :-) D

Buddy se Zdeničkou a Asbjornem :-)	Bibi :-)	Buddy :-)	Buddy :-)
Buffy :-)	Buffy :-)	Bailee :-)	Bailee :-)
Brix :-)	Brix :-)	Bibi :-)	Bibi :-)
Bless :-)	Bless :-)	Butch :-)	Butch :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel dva a pět (např.: sedm)