Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 176 aneb Střípky z MS IFR 2014 v Neuhausenu

Včera v pět hodin ráno jsem přijela domů ze Švýcarska z MS IFR 2014 a ještě stále jsem asi příliš unavená a nevyspalá na to, abych uměla objektivně zavzpomínat na pár uplynulých dnů, nicméně pokusím se, když už jsem to slíbila :-)

Když bych měla shrnout letošní mistrovství světa IFR, tak bych řekla, že jako tým jsme obstáli na jedničku s hvězdičkou, zato já jako vedoucí týmu bych si odnesla určitě horší vysvědčení – udělala jsem pěkných pár bot, přičemž ta největší přišla úplně na konec… Každý den byl mým zapříčiněním tak nějak více zajímavý, než musel být – ve středu jsem večer, cestou do hotelu, navedla kolonu našich aut na špatnou silnici, takže jsme v centru města nacouvávali zpátky do správné odbočky, to byl opravdu nezapomenutelný manévr. Ve čtvrtek ráno nás naháněli Švýcaři na jakési hlášení týmů, takže pozornost všech zaměřená jen na Čechy. V pátek ráno jsem při cestě s Radkem na stopy ztratila kolonu, do které najela cizí auta a na kruháči jsem nevěděla, kde odbočit, a samozřejmě jsem zvolila nesprávný výjezd, jak jinak. No a v sobotu ráno jsme zjistili, že máme ubytování právě jen do soboty, takže se jednak musíme okamžitě vystěhovat, ale hlavně večer po slavnostní večeři a předání dokladů odjet domů. Podle navigace je to sice nějakých šest hodin, ale bylo mi jasné, že s únavou a v noci to bude zase o něco víc… A bylo, cesta nazpátek byla pro mne osobně sáhnutím si na dno všech sil, jízda ve tmě, místy v mlze, bylo to opravdu strašné…

Sobotnímu závodu předcházel tradiční večerní týmový dýchánek a ten páteční byl opravdu nezapomenutelný. Jakmile je někde Honzík Kuncl, je jasné, že nebude o zábavu nouze. A nebyla! :-) Hodnotili jsme samozřejmě uplynulý den a naše výsledky, a Jirka Marek se radoval z toho, jak jsem mu zařídila příjezd autem kousek od stopy, kam se jinak auty nesmělo – ale vysvětlila jsem, že Jirka má nemocné koleno a že by takovou štreku neušel, takže se organizátoři uvolili a obklikou s námi na místo zajeli. Jirka to měl tedy ke stopě nějakých padesát metrů, no a výsledek pak byl parádní, takže to se povedlo. No a Honza, který měl stopu až v sobotu, začal řešit to, že chce jet taky až k nášlapu. Když jsem mu navíc sdělila, že sobotní stopaři budou mít auta na jednom místě a ke stopám nebude možné auty popojet, tak to přišlo: „Řekni jim, že mám taky nemocný nohy! Já nepůjdu přeci dva kiláky ke stopě!“ A jak večer plynul, tak z těch dvou kilometrů, kterých se Honzíček obával, bylo pět, pak šest a půl, až jsme skončili na osmi :-)

Další epizodkou, kvůli které jsme se málem všichni počůrali smíchy, byla Honzova štědrost v případě dávání spropitného. Když jsme platili nocleh, nechal jim navíc dvě eura! A tak když byl další den v pizzérii, nedal jim ani cent, protože už přeci jednou dýžko dal, že? ;-) Martina Bartůšková to vystihla komentářem: „Měl jsi jim říct, ať si to rozdělí!“ :-)

Na podobné téma měl příhodu i Tomáš Louda – když prý jeli do Neuhausenu, kupovali si nějaké pití na benzině. A protože Tomáš nevěděl, jak má prodavačce říct „To je dobrý, to nechejte!“ nebo tak něco, byl přítomen tomu, jak prodavačka rozdělala prasátko a z prasátka pak Tomášovi vylovila ten jeden cent, kvůli kterému to celé show bylo :-) To vtipně komentovala zase Darja Kahanová, která prohlásila, ať si hlavně v těchhle situacích sundáme ty český vlaječky, kterými jsme polepení od hlavy k patě! :-) Já jsem se její radou bohužel neřídila, a povedl se mi dobrý trapas hned druhý den, kdy jsem kupovala nějaké dárečky domů, a nefungovala jim moje platebka. Takže jsme to asi pětkrát s prodavačkou zkoušely, za námi se utvořil had nervózních zákazníků, až jsem tedy požádala, ať mi to tam chvilku nechá, že zajedu do bankomatu a hned jsem zpátky. Její „A opravdu přijedete?“ pro mne bylo opravdu nepříjemné a litovala jsem, že u sebe nemám druhou platební kartu. Ale co naděláte, nakonec jsem byla během chvilky zpátky a nic se nestalo, jen to byl takový malý trapas… :-)

Chtěla bych touhle cestou pozdravit ještě Aničku s Tomášem, Loudovi byli naším fandovským srdcem, Tomáš nám na oficiálním tréninku pomohl jako figurant, ale ať bylo potřeba cokoli, na oba byl spoleh – a hlavně na to, že nezkazí žádnou legraci :-) Tomáš nás například neskutečně pobavil tím, jak líčil, že jakýsi kynolog od nich ze severu si našlápl stopu a odjel. Náhodou šla okolo venčit Markéta Maňáková: „Ejhle, cedulka na stopy, někdo ji tady asi zapomněl!“ říkala si prý a cedulku si vzala. Jenže pak situaci ještě přehodnotila: „Co se s tím budu tahat, vezmu si ji, až se budu vracet!“ a cedulku zapíchla kus dál, kde zrovna stála. A mezitím, co Markéta venčila, přijel onen kynolog a nechápal, že mu pes tak najednou přestal stopovat… :-) To je prostě kouzelná story, jen moc doufám, že chudák pes od páníčka nedostal velkou čočku… :-)

A teď k sobotním stopám – Honza si tak dlouho přivolával těch osm kilometrů, že se mu to skoro splnilo. Na jeho stopu jsme šli opravdu daleko a Honzík nadával jako špaček. Ještě víc poté, co jsme potkali jednu organizátorku, a ta nám ukázala místo, kam jdeme – a že prý můžeme tedy jet autem. No nic, nazpátek do kopců jsme se už nehnali, ale štreka to byla… Na pohled byly terény opravdu velmi luxusní, ale musím říct, že zdání klame – ty německé pastviny (protože stopovat se jezdilo cca 45 km od Neuhausenu na kopce nad obcí Stühlingen) byly úplně nacucané vodou, s každým krokem se člověk propadal do trávy, jako by šel mechem. Místy v trávě i stála voda, ale že bude kladeč tak „vtipný“ a do louže položí předmět, jako to měl Michael Warburg z Dánska, to nepochopím. Michal chtěl dávat protest, ale myslím, že to nakonec vzdal.

Musím říct, že na stopách je vedoucí týmu potřeba opravdu nejvíc, jednak už během cesty, protože když se stane cokoli nečekaného, je potřeba umět tu situaci vyřešit. A i pak na místě je dost co dělat, ale já musím říct, že je mi s lidmi na stopách moc dobře, mám stopařinu ráda, a teď na MS to bylo obzvlášť příjemné – spřátelila jsem se tam s mnoha lidmi, zejména s dánským a finským týmem, opravdu příjemně strávený čas. Několik závodníků se mne ptalo, jestli nevím, kde bude příští rok MS BOM – už si totiž potřebují udělat rezervace ubytování. Takže přátelé BOM :-) – už to spusťte! :-)

Příští rok bude opravdu hodně náročný, náš klub (RKČR) pořádá Světovou výstavu IFR (rottweilerů), už na ní začínáme intenzivně pracovat – v Neuhausenu jsem měla jednání s prezidentem IFR, Dietrem Hoffmannem, domů jsem přitáhla obrovský kufr s vlajkami. No a teď pro mne jedna špatná zpráva – naše Světová výstava IFR je ve stejném termínu, jako je MS FCI FH 2015 :-( Irenko, já s vámi do Moskvy nemůžu jet, já tu rezervaci ubytování dělala opravdu pro jiného vedoucího týmu, já se musím věnovat rotvíčkům, nemůžu odjet a nechat tady v tom ostatní plavat. Jednak jsem i v předsednictvu RKČR a jsem delegátem IFR, takže musím být i na kongresu, který výstavě předchází… Takže tak, je to venku – já jsem o překrývání se termínu věděla, ale nechtěla jsem Ti, Irči, vzít motivaci – a udělala jsem dobře, protože se to povedlo! :-) Asi všichni víte, že Irena Zemanová a Táňa Buriánová se opět nominovaly na MS FH FCI! Gratulaceee!!! :-)

A opět udělám kličku zpátky a ještě na chvíli vás zavedu na stopy :-) Martina si totiž nalosovala takovou stopu, která vedla podél silnice se štěkajícími auty závodníků, všem nám klesly brady, když jsme to viděli… Ale byla to nádherná práce a 96 bodů je skvělý výsledek! Martinka zářila štěstím jako sluníčko a ta euforie byla nesnesitelně nakažlivá, zejména poté, co k nám na kopce začaly lítat zprávy ze stadionu od Darji Kahanové, takže jsme se radostí z toho, jak se všem neskutečně daří (na stadionu hájili české barvy Zuzi Marthalerová, Radek Amler a Jirka Marek), mohly po kopcích za chvíli vznášet jako ptáčci… :-)

Zde bych chtěla vzpomenout Ilonu Procházkovou, jsem strašně ráda, že s námi byla, mám z její přítomnosti hrozně dobrou náladu, je to opravdu vtipný a milý člověk. A úplně mě rozsekala, jak se snažila Martinu před stopou motivovat: „Nemusí Ti označit předmět, taky se může ztratit na lomu, začíná vítr, bude to špatný…“ atd. Obě jsme s Martinou na Ilču nechápavě koukaly… „No co, musím ji připravit na nejhorší, ať pak není zklamaná!“ dostala nás obě a já jsem raději Martině pošpitala něco pozitivního o tom, že to zvládnou. Ilona je prostě zlatíčko – moc Tě tímto zdravím, Ilčo! :-)

Už mne asi nenapadá nic dalšího, co by se nevědělo… Losovalo se na švýcarských čokoládách, my vedoucí týmu jsme měli číslo na krabičce malých čokoládiček, závodníci pak měli čísla na tradiční čokoládě a na stopách byla čísla na čokoládových beruškách :-)

Já jsem si ještě naživo pomazlila Icona von Hause Nomis, dánského psa, kterým budu krýt Gin, kromě toho, že maká a má za sebou skvělé výsledky ve sportovní kynologii, je i opravdu pěkný a je to moc zajímavá krev. Spojení mi doporučil Christian Bernbacher, rakouský chovatel a rozhodčí, konzultovala jsem to i jinde, tak snad se povede. Christina, majitelka Icona, má schovanou dovolenou, aby k nám s Iconem dofrčela, jakmile bude čas. Při svém štěstí se jen modlím, aby to nebylo na Vánoce…

Mějte se všichni krásně, ať vám to pořád tak hezky cvičí! Děkuju českému týmu za skvělých pár dnů a všem ostatním za podporu :-)

Za fotky děkuji Kačce Hájků www.zbenateckehodvora.cz !

Icon a Christina :-)

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a dva (např.: sedm)