Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 180 aneb Ty už hlavně na nic nesahej!

„Jaká vlastně byla dovolená?“ zeptala se mne pár dnů nazpět kolegyně z práce, se kterou jsme se nějakou dobu neviděly. „Strašná!“ neváhala jsem s odpovědí ani vteřinu. „To bylo před kočkou, nebo po kočce?“ vyzvídala dál kamarádka a koutky se jí rozšířily v provokující úsměv. „A víš, že já už ani nevím?“ trochu jsem jí odsekla, protože se mi nechtělo bavit celou redakci (kolegové okamžitě našroubovali uši do ruliček) svými letními a předletními eskapádami. Cestou domů z práce jsem se pak v myšlenkách k naší letní dovče přesto vrátila a uvědomila si, že jsem o ní původně chtěla napsat, že jsem to dokonce i slíbila! :-). A protože jsem jen pár dnů doma z mistrovství světa IFR, které se konalo jen malilinkatý kousek od místa, kde jsme strávili v létě jeden nezapomenutelný týden, rozhodla jsem se pro vás pár vzpomínek ještě v hlavě vylovit a zachytit je „na papíře“, protože vím, že když to neudělám teď, už to neudělám nikdy. A to by zase mohla být docela škoda, protože – víte, co nepotěší druhého člověka víc, že? No ano! Cizí neštěstí, resp. v mém případě neskutečná nešikovnost… ;-)

Letošní prázdniny jsme ponechali do jisté míry v rukou dětí – už jsou natolik velké, že jsme jim nabídli, ať si samy vyberou, kam chtějí jet, a že to pak společně doladíme. Bez nějakých problémů se Honzík s Natálkou shodli na Benátkách a Římu, tj. na cestě do země olivového oleje, pizzy, rajčat a parmezánu, hmm… Okamžitě jsem se začala těšit! :-) Řím nám kamarádi autem nedoporučovali, takže tam si třeba zaletíme na víkend v zimě, ale Benátky prošly, a protože jako podmínku dovolené měly děti moře a koupání, naší cílovou destinací bylo nakonec Bibione, které je od Benátek jen kousínek. …pamatuji si jeden pohled ze svého dětství, který mi z Bibione jedna má kamarádka poslala. A myslím, že před těmi pětadvaceti lety tato lokalita vypadala hodně podobně jako dnes :-)

Do Bibione jsem s sebou vezla i Liz. Manžel nejdřív prohlásil, že jestli s námi zase pojede nějaký pes, tak bude mít zkaženou dovolenou. Mluvila z něho ještě čerstvá naštvanost, protože jsem nám domů nedávno pořídila kočičku, „abychom té havěti doma neměli málo,“ jak říká můj drahý choť… Když se se mnou po týdnu, kdy k nám přibyla kočka, Pepča konečně začal zase bavit a snažil se nevšímat si roztomilého kotěte, které před ním sebevědomě cupovalo záclonu, snažila jsem se ho ukonejšit: „Neboj, já už nic dalšího nepořídím…“ (a v duchu jsem si říkala, že už stejně nemám co, protože po slonovi ani žirafě netoužím ;-). Manžel jen lehce vzdychl a ve zkratce okomentoval celou situaci: „Já se vždycky na chvilku nebojím, a takhle to dopadá…“ a hypnotizoval kotě, které si pro změnu brousilo drápky o sedačku…

Na dovolenou jsme odjeli – i se psem samozřejmě ;-). „Ani o ní nebudeš vědět, miláčku, než ráno vstanete, já budu mít vyvenčeno, koupím na snídani čerstvé croissanty a pak se vám budu celý den věnovat!“ slibovala jsem a opravdu jsem to myslela vážně… Jenže osud tomu chtěl opět jinak…

Bibione bych přirovnala k českému Mácháči – rozhodně je zde mnoho architektury, která kdyby se na obou místech prohodila, nikdo by si toho nevšiml :-) My jsme naštěstí bydleli v moc hezkém apartmánu, klimatizovaném, s venkovní terasou a veškerým zázemím. Uprostřed rezidence byl veliký bazén s různými vířivkami, každý apartmán měl svůj slunečník a lehátka, bylo to úžasné! A protože moře bylo kalné, špinavé, písek nám hořel pod nohama, takže se na něj nedala položit bosá noha, nějak logicky jsme moře vytěsnili a opravdu si maximálně užívali pohody u bazénu, ovšem pro mne pohoda skončila třetí den našeho pobytu…

Večer jsem šla chystat večeři. Vše jsem měla téměř hotové, šla jsem nakrájet už jen pár kousků sýra. Položila jsem ho na dřevěné prkýnko, do pravé ruky uchopila ostrý vroubkatý nůž, určený na pečivo, a šla jsem krájet. První kousek se oddělil od svého celku a dopadl na prkýnko. Záhy k němu přibyl druhý plátek. …místo třetího už ale všechno zalila má krev – prkýnko, sýr, úplně všechno… Chvilku jsem stála a koukala na prýštící rudou fontánu, která se stala z mého prstu… Šok vystřídal úděs a pocit na zvracení, bolest jsem necítila. Po chvilce mé konsternovanosti přiběhly děti a svým křikem přivolaly manžela. Ten zachoval jako obvykle chladnou hlavu a prst mi zabalil vrstvou papírových utěrek. Motala se mi hlava a chtělo se mi zvracet… Matný pohled pod utěrky odkrýval prýštící živou ránu a bříško prstu visící na kousku kůže. Lituji, že jsem v sobě nenašla odvahu a ten kousínek neodřízla. Prst mi totiž bohužel přirostl – a tak mám na prsteníčku své levé ruky kus cizí hmoty, necítím ten přirostlý kus svého těla a je mi velmi nepříjemný. Kam s ním, zeptal by se klasik :-)

A aby toho nebylo málo, šla jsem druhý den odpoledne venčit Liz. Cvičily jsme jako obvykle chůzi, polohy, přivolání, prostě jsme si hrály. „Ke mně!“ zavelela jsem a v běhu jsem před Liz couvala. Najednou jsem ucítila, že jsem do něčeho narazila a mé nohy nemůžou dál, že jediné, co setrvačností v pohybu pokračuje, je mé tělo… „Stojany na kola!“ uvědomila jsem si ve zlomku vteřiny a ještě během pádu mne polil studený pot. A pak jsem už jen padala… …a padala… …až jsem dopadla… Strašný náraz celého mého těla na železné oblouky pro kola, ještě teď cítím, jak se ve mně otřásla každičká buňka a jak se má hlava v hrůze bála zeptat se těla, zda z něho něco zbylo. Ležela jsem asi chvíli úplně mimo sebe, protože když jsem se probrala, Liz ležela proti mému obličeji a kňučela. Ztěžka jsem se přinutila vnímat sama sebe, bála jsem se toho, co zjistím… Ale můj život musejí střežit houfy andělů strážných, protože jsem i přes šílené bolesti zjistila, že můžu hýbat všemi údy, hlavu jsem si neroztřískala o železo, a i když s bolestí, dokážu dokonce vstát! Po uřízlém prstu jsem si tedy v Itálii ještě naštípla kostrč, dva dny jsem jenom ležela a nemohla se ani pohnout, v Benátkách byla rodina beze mne a já se snažila zmobilizovat síly, abych vůbec přežila cestu domů. Když jsem měla snahu i přes bolesti jít něco dělat, Pepča mě zastavil výrokem, který nepřipouštěl námitky: „Ty! už hlavně na nic nesahej a nikam nechoď!“ ;-)

Aby ovšem letošní dovolená nevyzněla pouze tragicky, chci dodat, že do doby svého prvního úrazu jsem si Itálii velmi užívala, přečetla jsem dvě knížky a relax u bazénu mne strašně bavil. Největší zážitek pro mne byly ranní procházky s Liz – psi na běžné pláže nesměli, takže mají v Bibione svou pláž – tam, kde končí slunečníky a lehátka, se otevírala nádherná, dlouhá, písčitá pláž vedoucí k majáku. Denně jsme s Liz okolo páté hodiny trajdaly slanou mořskou vodou, psaly vzkazy do mokrého písku, které vzápětí vymazaly mořské vlny, vyhýbaly se vyplaveným tělům medúz, já jsem sbírala dětem mušličky a tyto naše cca dvě hodiny absolutní samoty na pláži v Itálii, to byla velká krása… Když jsem po první naší ranní procházce rodině vykládala, jak je to úžasné a kolik je na pláži ráno krabů a dalších breberek, okamžitě chtěli jet druhý den se mnou. …Natálku po chvíli chůze začaly bolet nožičky a nechtěla jít dál, Honzík ale zase nechtěl z pláže pryč. Boty jsem rodině poradila nechat si v autě, a tak cestou k němu jsme šli bosky jako čtyři bezdomovci. V parku spousta lidí, děti kamínky z cesty píchaly do chodidel a nadšení mých tří společníků se jim velmi jasně zrcadlilo ve tvářích :-) Pepča pak po tomhle ranním vstávání prospal celý den a na další ranní vycházku už jsem zase vyrazila jen s Liz :-)

Abych tedy shrnula naši dovolenou – Pepča nechtěl jet se psem, a nakonec mu zůstal na krku pes, děti i já. Na životu je krásné, jak je nepředvídatelný a pestrý… :-)

A skončím úplně aktuální perličkou z našeho rodinného života – Natálka stále ještě věří na Ježíška! :-) Když jsme včera jeli ze školy, povídali jsme si o Vánocích, a z toho, co Natálka povídala, je zřejmé, že ještě stále žije ve svém kouzelném dětském světě. Je krásné, když člověk v něco krásného věří – třeba v to, že za pravdu se vyplatí bojovat, že opravdoví kamarádi překonají všechny překážky, že láska dokáže zázraky a že existuje Ježíšek… :-)

Mějte se krásně! :-) Letos jsem toho moc nenapsala, takže si dávám závazek – do konce letošního roku skončím blogem číslo 200! :-) D

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a tři (např.: sedm)