Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Vzbudila jsem se prochladlá, rozlámaná a nevěděla jsem, zda se mi jen zdálo, že jsem rozbila sklenici s pitím, nebo se to opravdu stalo. „B“ bylo samozřejmě správně a já jsem v jednu hodinu v noci, kdy jsem se probudila u televize, šla sbírat střepy a vytírat lepkavou potopu, která úspěšně cestičkami ve spárách podlahy protekla až pod sedačku…
V neděli večer jsem si naordinovala odpočinek – svět se přeci nezblázní, když budu jeden večer lenošit a sledovat něco tak konzumního, jako je Super Star. Jsou dny, kdy můj mozek odmítá cokoli umělecky hodnotného, intelektuálně na úrovni, a vyloženě prahne po zábavě tohoto druhu – potřebuje vyresetovat, restartovat a začít úplně znovu. Takže jsem zařídila vše, co bylo nutné a neodkladné, abych kolem půl deváté usedla u televize. Manžel mé večerní plány sdílet nehodlal, odolal i svému oblíbenému ginu s tonikem, který jsem mu nachystala, a zapříčinil vlastně další vývoj mého nedělního večera. Protože já jakmile si večer sednu k televizi, únava udělá své a okamžitě usnu…
Ze Super Star si tedy příliš nepamatuji, zato rozprsklý gin s tonikem po půlce obýváku, to ve mně zanechalo celkem slušný dojem. A tak začalo mé pondělí, které tímto zařazuji do skupiny TOP deseti dnů z kategorie „den-blbec“ letošního roku.
Po nočním úklidu jsem nemohla příliš usnout a do pondělního rána jsem vstala jako troska – unavená, s bolestí v krku a zvláštním pocitem v žaludku. Vzpomněla jsem si na sobotní trénink a Hanku, jak se chlubila, že po absolvované střevní chřipce zase oblékne kalhoty, které jí byly předtím malé. „Já chci toho bacila taky!“ zahlásila jsem, a netušila, že mám asi zvláštní moc – jen co nahlas vyslovím své přání, stane se skutečností! ;-) Na toto téma jsem přemýšlela celé pondělí a úterý, ochromena střevní kolizí a tak příšernou žaludeční nevolností, že jsem zrušila všechny své akce (vyjma jediné, a k tomu se ještě dostanu :-), prostě nebyla jsem schopná téměř ničeho, hlavně představa setkání s jedinci stejného živočišného druhu ve mně vzbuzovala zděšení. Mezi lidi? Jen to ne… „Já to dnes opravdu nezvládnu!“ omlouvala jsem se v pondělí několikrát za sebou…
Můj príma den pokračoval tím stylem, jakým v noci začal. I přes svůj stav jsem musela s dětmi do školy. Boty jsem si večer nechala v garáži, tak jsem se tam šla obout – chytala jsem balanc na jedné noze, abych tou obouvanou nemusela šlápnout na špinavou podlahu, a protože jsem se obouvala vedle stolu, který v garáži máme, chtěla jsem se o jeho desku opřít a nemuset pohopkávat na jedné noze jako raněný čáp. Ovšem co se dělo pak, mi činí i dnes problémy vzpomínat… Na stole totiž ležel Honzíkův skate, o který jsem se, ohnutá k zavazované botě, celou vahou svého těla opřela. A pak už jsem jenom jela... Respektive asi spíš letěla… Skateboard se po stole rozjel, jak jsem si na něj položila ruku, a protože jsem byla velmi šikovně v předklonu, nabrala jsem opravdu freestylovou rychlost a během chvilky jsem ležela rozplácnutá jak žába na podlaze v garáži. Jsem překvapená a šťastná zároveň, že jsem si nevyrazila zuby, a tento svůj skejťácký let garáží hodnotím jako druhý nejpovedenější pád ve svém životě – číslo jedna má mé italské přistání do stojanu na kola… Ale jednu kladnou stránku mají podobné životní pády – okamžitě vás přestane bolet všechno ostatní! :-) Já jsem na té podlaze v garáži zcela jistě ani nevzdechla po tom, že se mi chce zvracet, zato bych skate nejraději vyhodila oknem, spálila ho, rozštípala na párátka, prostě cokoli, aby lehl popelem. Možná tak by se mi trochu ulevilo, zejména poté, co jsem zjistila, že jsem sice celá, ale špinavá k nepopsání a celá má přední strana oblečení je velmi precizně pokryta vrstvou prachu, chlupů a sem tam nějaký ten uschlý list jako dekorace…
S vypětím všech sil jsem odjela s dětmi do školy. OK, přežila jsem a v rámci možností jsem uháněla domů – do práce jsem sice nemusela, ale v režimu home office jsem i tak měla co dělat. Ze školy mám oblíbenou takovou zkratku lesem – pěkná silnička, ale velice úzká, navíc s hlubokými srázy ze stran, a žádná svodidla, už kolikrát jsem na této cestě zažila složité manévry, když jsem tam potkala velký náklaďák. Nechutný adrenalin… Ale kdybych v pondělí potkala náklaďák, byla bych velmi šťastná. To, co bych popsala jako téměř hmatatelné setkání jiného druhu, byl divočák na silnici.
Kde se vzal, tu se vzal, na silnici mi těsně před auto skočil divočák jako… No jako prase! Obrovskej, s hlavou snad větší než tělem… Vyskočil ze smrčků u silnice, přenesl se přes příkop velmi neelegantním skokem, přičemž si při dopadu na silnici zjevně málem zlámal ty své kraťounké hnátky, a ve velikém šoku, srovnatelném s tím, v jakém jsem byla i já z něho, proklusal přes silnici a dalším příšerným skokem se vznesl vstříc temným hlubinám protějšího svahu… Chvíli jsem jen dýchala a snažila se věřit tomu, že stále žiju. Až strach z toho, aby mne nesmetl ze silničky jiný lesní netvor nebo nějaký šílený řidič, mne přiměl k opuštění místa.
Doma jsem sotva stihla doběhnout na toaletu a ve stavu krajního fyzického i psychického vyčerpání si říkala, co mne ještě čeká. A další překvapení pro mne samozřejmě nachystané bylo, jak jinak, protože když se daří… Šla jsem zapnout pračku, než usednu k práci u počítače, a pračka nic. Jen divně vrčela… Až asi pátý opravář praček, který měl čas se se mnou bavit, se mi snažil poradit (asi aby k nám nemusel): „Zakloňte pračku tak, aby skoro ležela, vyteče z ní voda a mohlo by to pomoci!“ Takže já jsem s pračkou těžkou jako xxx (mléko dává) zápasila tak dlouho, až jsem s ní spadla. Děkuji za radu, pane opraváři, pračka už je teď definitivně rozbitá…
…pokračování příště :-) Zítra…? ;-)
A pro zlepšení nálady, pokud zrovna máte „den-blbec“ klip od Jasmine Thompson, její Adore je naprosto okouzlující, a to z více důvodů, pusťte si sami…
https://www.youtube.com/watch?v=fyG9La0PAsM
…a pokud je to moc popové, tak tady jedna česká skladba z mých oblíbených a mně blízkých:
https://www.youtube.com/watch?v=Cb8oizfa9kM
PS: Představuji vám naši mícu – brzy zde také dostane více prostoru :-)
 |  |  |  |
Drahusko, jeste jsi se rozplacla s tou kytkou :) vzpominas :) … no jen doufam, ze to Tvoje koleno to prezilo.
abbey: Miláček, ví, co je pro ni nejlepší :-) Taffynka už je taky nastěhovaná na teplém pelíšku v chodbě a musím říct, že i když je Gin velký dravec, šéfem celé smečky je rozhodně Taffy :-) O koncertu je poslední blog, a ano, stálo to za to :-) Pac a pusu, D :-)
Jee miminkoo....strašně to letí. Abynka se zklidnila je rozumná,ale je absolutní Boss:)takže kdo neposlechne se zlou se potáže.myslim její smečku,jednou ti to možná povím osobně :).jinak když je nechám venku první buší na dveře a rve se domu . nejradši spí na pelíšku záda nalepená na topení prostě ví kde je nejlépe nebo před krbem....doufám,že koncert stál za to!
abbey: Náš kočičák pejsky provokuje jen za oknem, protože je to tentokrát čistě "kočka domácí" :-) Gin je kupodivu celkem v klidu a úspěšně předstírá, že ji nevidí (ale já ji znám - je mi jasný, že kdyby mohla, tak jí prožene kožich...). Zato blbínek Liz se může uštěkat a vidím jí na očích, že přemýšlí, jak by se tak na ta okna dostala, asi by si přála být Spider Man :-))) D PS: Posílám ještě jednu nostalgickou fotku Abouška od Hanky, ach jo, nějak ten čas utíká...
abbey: Ahoj Simonkooo :-) - je velká náhoda, že jsem sem vlezla, já se k napsanému blogu vracím tak nejvíc dva dny, pak už ne :-) Nám jednou skočil zajíc do auta, a i ten nadělal paseku, takže věřím, že srážka s divočákem musí být ještě jiný kafe... To to tak smrdělo, jo? Fuuuj... :-)
Uvidíme, jestli zvládnu i ten blog č. 200, trochu jsem si zase naběhla ;-) Jak se má Aboušek? Ta otočená fotka je vtipná ;-))) Teď jsem se vrátila od kamarádky, co má malé rotvíčky, má fialovou holčičku a asi to taky bude Abbynka, to je náhoda, že? :-) ...a taky je to taková roztomilá holčička, zrovna jak ta naše :-) D
Drahu ty řádíš jsem ráda že tě sviňák JEN vyděsil,mně před 2 lety zrušil půl auta ten smrad z něj zmizel až v autolakovně,ale Já mám ještě v živé paměti jak smejkám ještě teplého třaslavého kňoura v 5 ráno v bílé halence do škarpy než to do něj napasuje někdo další. ..bleee fuj
jinak je super,že zase pišeš:)
Eva F.: Ahoj Evi, letošní rok je pro mne opravdu tak nějak ve znamení pádů - zapomněla jsem ještě na své rozplácnutí se v Café Decada, to bylo taky k popukání :-) Ale důležité asi je, že jsem pokaždé přežila, no ne? ;-) Pohodový den, D :-)
Drahuš, ty začínáš být sama sobě nebezpečná co se pádů týká. Opatrně! Zvěř na silnici jsem potkala jednou a to srnku, vylítnula tryskem v noci pár metrů před autem, odnesl to naštěstí jen nárazník, jela jsem pomalu. A zvíře odkráčela v pořádku. Brr, i tak je člověk pak zpocenej až na p..... Samý lepší zážitky, jsem zvědavá na druhý pokračování. :D
A DĚKUJU MOC za štědrý příspěvek na Skřivánky. :)
