Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 189 aneb Nezapomeň, že jsi vodnář

„Měla bys zvýšit frekvenci,“ napsal mi kamarád a mínil tím můj slib dvou set blogů do konce letošního roku. Vidíte, jak je snadné si naběhnout? Jako by nestačily všechny ty přírodní a vesmírné katastrofy, které ovlivňují lidské životy i bez naší přímé intervence… A tak tedy ano… :-) Sice nevím, kde brát na psaní čas, nevím, jak pak na úkor toho psaní stíhat práci, a už vůbec nevím, zda je tak zásadní, jestli těch dvě stě blogů bude, nebo ne… :-) Ale je velmi příjemné nevědět – víte, že vzniklo hnutí Nevím, které už má tak velkou voličskou podporu, že by dosáhlo na státní dotaci? Geniální myšlenky jsou vždy ty nejprimitivnější, a tak s velkou úlevou může každý z nás přiznat, co neví – protože už na to máme i náležitou formu :-). Takže já aktuálně nevím, jestli jsem udělala dobře, když jsem změnila barvu vlasů a denně se nemůžu poznat v zrcadle (tedy ráno se nemůžu poznat docela pravidelně, ale s tmavými vlasy je to teď ještě o něco horší :-), nevím, jestli se mám přemáhat v tuto chvíli do psaní, když se mi úplně nechce, a nevím, jestli se raději neomluvit z rodičáku, který mne dnes čeká, i když je to ten lepší ze dvou případů, protože dnes jdu k Natálce… Zato vím několik jiných věcí, které mne v poslední době potěšily, a o těch vám zkusím napsat :-)

Před týdnem jsem byla pozvaná na křest kalendáře Pomáháme pomáhat na rok 2016 – vydává ho Nadační fond Mathilda, který svým jménem a podporou zaštiťuje hraběnka Mathilda Nostitzová. Setkání s dámou, která se již přes dvacet let věnuje lidem se zrakovým postižením (a prostředky z fondu jdou například i na výchovu a výcvik slepeckých psů), a celá slavnostní vernisáž pro mne byly velkým zážitkem. Dojala mne upřímnost české mecenášky a sběratelky umění, paní Medy Mládkové, která pro křest kalendáře poskytla nádherné prostory v Sovových mlýnech v Museu Kampa a přítomným sdělila, že lidi nemá vůbec ráda, ale psy ano a pro ně bude dělat, co bude v jejích silách. Jak hluboká z ní mluvila pravda… Odnášela jsem si domů jeden z těch nádherných kalendářů slavných českých osobností se slepeckými psy a těšila na další práci a výzvu, kterou před sebou mám. To je na životě podle mne to nejhezčí – nesmíme zoufat, že chvíli není dobře, protože za chvíli bude úplně jinak! :-) …ovšem nebyla bych to já, kdybych si slavnostní večer neužila jako obvykle víc ve své režii, než bylo třeba… Protože jak stále sedím v autě a někam cestuji, nechávám si v něm bundu, kabát, někdy boty na přezutí… A když jsem z domu celá nastrojená vyjížděla na vernisáž, nějak jsem předpokládala, že mám v autě i kabát. V klidu jsem si zaparkovala u Savoye a šla se obléknout. A ejhle! Kabát ani bunda nikde… Dvakrát jsem v hrůze prohledala auto, jako by můj kabát byl špendlík, který může jen tak zapadnout pod sedačku. Nenašla jsem samozřejmě nic a v lehounké blůzce jsem v půlce listopadu přemýšlela o tom, zda si mám honem něco koupit nebo co budu dělat. Naštěstí mne na akci doprovázela naše PR manažerka, ve dvou jsme tedy přecupitaly Kampu a já si nepřipadala v zápalu našeho hovoru tak bláznivě, že jdu oblečená jako v době nejparnějšího léta…

Člověk ale může zažívat i zcela přízemní radosti, jako je třeba to, když se mu povede něco uvařit, že? :-) Natálka má v listopadu narozeniny, loni mne manžel přesvědčil, že na slavnostní oběd s rodiči mám upéct husu, když je ten svatý Martin… Husu jsem loni nesehnala, a tak jsem pekla dvě mladé kachny. Kachní sádlo jsem v domě cítila ještě týden, takže letos jsem doma oznámila, že připravím telecí líčka, a žádná kachna nebude. „Já bych si ale dal husu…“ škemral manžel, až mi ho bylo líto. A když jsem své mamce do telefonu převyprávěla rozhovor s Pepčou, maminka mi oznámila, že taťka by si taky dal husu a že se o tom zrovna doma bavili… Paráda, odříkaného sousta největší krajíc – koupila jsem pětikilového tvora, který nám pár dnů okupoval polovinu lednice, až přišel jeho čas. Poprvé jsem připravovala i karlovarské knedlíky, a musím se neskromně pochválit – sice jsem zažila v kuchyni maraton, ale svatomartinská husa s červeným a bílým zelím, s bramborovým a karlovarským knedlíkem se mi neuvěřitelně povedla! Můj taťka, kterému jen tak něco nejede, snědl úplně všechno se slovy, že sice nemůže, ale chutná mu to, tak to sní. Cítila jsem se jak Magdalena Dobromila Rettigová! :-) Rodiče chválili i polévku s játrovými knedlíčky, manželova maminka, která je neuvěřitelná kuchařka, nešetřila pochvalou také, zejména za domácí výrobu… Kdyby jen tušila, že jsem si chtěla práci usnadnit, koupila jsem u řezníka hotovou játrovou zavářku a hodinu se matlala s malými úhlednými kuličkami, aby se mi nakonec úplně rozvařily a já abych celou svou práci vylila do záchodu… :-)

Co dál mi například dělá velikánskou radost, je CD Johna Newmana Revolve – už loni jsem chtěla nějaké CD tohoto zpěváka od Ježíška, a Ježíšek nic. Tak když jsem letos poslouchala vtipné glosy jednoho z moderátorů rádia SPIN na téma toho, že o Vánocích bychom měli myslet především na sebe a hlavně sobě udělat radost, neváhala jsem ani na moment :-) Moc doporučuji, opravdu skvělé album! :-)

A víte, celý letošní rok je pro mne ve znamení několika událostí, z nichž mám radost – respektive sama ze sebe. Že jsem dokázala jít za svým snem, ale i když jsem z něho velmi rychle vystřízlivěla, uměla jsem situaci vyřešit, nesetrvávat v něčem, co mě ubíjí. Může to být práce, kde se na vás léčí zamindrákovaný šéf a snaží se z vás udělat neschopného, nebo funkce, kde se k vám někdo z pozice moci chová neurvale – nebojte se a nenechejte si to líbit. Vážím si sama sebe, že jsem v sobě našla tu sílu a odvahu, a přitom neklesla na úroveň těch, kvůli kterým jsem svá rozhodnutí udělala. Vážím si ještě víc kamarádů, kteří ve všem stojí při mně a nechybí jim jak citlivý humor, tak konejšivá slova podpory. Shodou okolností mi zrovna dnes psala jedna kamarádka-právnička: „Drahuš, nezapomeň, že jsi vodnář, a ti jdou vždycky hlavou proti zdi!“ Netušila jsem, že ví, co jsem za znamení, FB nemám a nijak veřejně se tím neprezentuji… „Že jsi vodnář, jsem až doteď nevěděla. Ale zastupuju jednoho chlapíka a najednou mi dneska došlo, že co řeším s Tebou, je hodně podobné tomu, co řeším s ním, a hlavně – jak se na vás pálí ze všech stran, a přitom vy vidíte strašně dopředu. On je vodnář, tak jsem koukla, zda náhodou Ty taky nejsi vodnář. A ejhle...“ A ejhle :-) Postavila jsem si vedle tohoto slova další mé spřízněné duše, a ujistila se v tom, že všichni mí kamarádi mají pravdu – ti, co mají neustále potřebu se do mne navážet, prostě jen touží po něčem, co mám já, co oni nemají a při své povaze a intelektu prostě ani nikdy mít nebudou – hrají si na „hlas lidu“, kompilují cizí texty a myšlenky, lžou, a především nedostatek rozumu nahrazují vulgaritou a hulvátstvím.

Já najednou cítím opravdu tu největší radost – že nejsem jako oni, že si dál klidně půjdu hlavou proti zdi, protože vím, co dělám. Lidé, na kterých mi nezáleží, mi nemohou ublížit, a to je ten největší dar. Buďte v pohodě a mějte také hezké dny, D :-)

PS: Fotky z Natálčiny dětské oslavy (naštěstí už bez husy :-) a odkaz na jednu písničku z alba Revolve :-)

https://www.youtube.com/watch?v=DI7k3GX8KIg

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel pět a čtyři (např.: sedm)