Ginger Taffy
Rottweiler Kennel

Blog 192 aneb Ani z vědy se nedá dělat věda

V pondělí ráno jsem dostala mail od kamarádky Katky – vyrůstaly jsme spolu od základní školy, zvládly neztratit se sobě navzájem ani na střední a během mé vysoké jsme se opět sešly – v Praze, kde já jsem se připravovala na dráhu jazykovědce a Káťa v podolské porodnici pomáhala na svět malým človíčkům. Jak já jsem tehdy hltala její vyprávění o dění na porodním sále! Všechny ty příhody, komplikace, neuvěřitelné lidské osudy – strašně ráda jsem se vždy ponořila do úplně jiného světa, natolik vzdáleného tomu mému, který se skládal z prachu stoletých knih, oduševnělých filozofických debat na téma nesmrtelnosti chrousta a teorií, které měly jen velmi málo společného s reálným životem.

Katka je člověk s velmi pragmatickým názorem na svět – jak by taky ne, denně je svědkem zrodu lidského života, vidí tento zázrak v jeho absolutní obnaženosti, tady není místo na sentiment, dojímání se a iluze. Za každým tím krásným, čisťoučkým a voňavým miminkem je spousta bolesti a krve... Na druhou stranu jsem za ty roky poznala, že porodní asistentky přes to všechno jsou tak trochu šamanky – protože jsou někdy svědky situací, které prostě musejí mít v pozadí nějaké anděly strážné, neboť běžná medicína nemá až tak úplně erudované vysvětlení. Takže na jedné straně je pro mne Káťa ten nejpragmatičtější člověk, kterého znám, na druhou stranu (ovšem jen zdánlivě paradoxně) ale nechává ve svém pragmatismu místo homeopatii, alternativním přístupům a neodmítá existenci dalších dobrých sil, pro které nemáme jméno. A já se jí ani moc nedivím – umíte si představit, jak moc musí být silná vůle člověka, který pomáhá dětem na svět, a přitom jemu osud vlastního prcka nedopřál? Ve svém životě jsem se nesetkala s větší nespravedlností a krutou ironií. Myslím, že jen velmi silný člověk může zvládnout takovýto osud…

Ani nevím, proč jsem se tolik rozepsala o Kátě, protože jsem jen chtěla napsat, že mi od ní přišel mail :-) – takový ten příšerný dopis, který po vás chce rozeslání na dalších deset adres, včetně na tu odesilatelovu, protože jinak se vám v nejlepším případě nesplní přání, v horším vás stihne nějaký trest, v nejhorším i smrt. Ano, už i takovéhle hromadné maily jsem dostala. Pár let nazpět jsem si říkala, že to už nebudu ani číst, natož pak rozesílat dál. Ovšem vydržela jsem do pondělka. Zmíněný mail od Káti byl o tom, že máme okolo sebe nějaké anděly, o kterých nevíme, a že když tento mail pošlu dalším deseti svým kamarádům, splní se mi nějaké veliké přání apod.

Měli jste už někdy tak velké přání, že jste se dali klidně i na modlení, přestože nejste věřící? A sáhli byste po jakékoli pomoci, aby se ta věc splnila? Tak přesně na tuhle strunu zabrnkají tyhle dopisy, a bohužel i ve mně se jedna taková strunka zachvěla, a tak jsem si řekla, že když je to právě od Katky, udělám výjimku, a mail tedy rozešlu. Ano, fotka, která byla jeho součástí, byla neuvěřitelně kýčovitá, až jsem se z toho málem rozškytala… Dopis byl plný chyb a trapnější ještě než ta fotka… Ale dobře, klik, a ať to letí – v noci se mi pak aspoň splní jedno mé přání! :-)

Asi tušíte, že jsem si pěkně naběhla a znemožnila se – z deseti adresátů mi odpověděli pouze tři, zbytek ani nereagoval, nejspíš to rovnou smazali. Ty tři odpovědi, byly tyto, cituji:

Kája: „Draho, přese mne to nikdy neprojde :) I pod pohrůžkou smrti, neštěstí a cholery prostě ne! Já to ani nečtu, ani neotvírám, takže ani nevím, co mi vlastně hrozí... No kamarádit se kvůli tomu snad se mnou nepřestaneš :)“

Jitka: „Drahuš, to si mě rozesmála, děkuji, pěkně mi ten začátek týdne začal :). Přeposílat nebudu, omlouvám se, každopádně přeji, ať se ti ty zázraky vyplní ;)“

Zuzi: „Drahoušku, dej mi s tím pokoj!:))“

Takže toto byly tři reakce a je mi jasné, co si mysleli ostatní – že jsem se už dočista zbláznila! :-) Jo a to přání? Nevyplnilo se! ;-) Ale já to nevzdávám, sem tam zahlídnu lokomotivu s kulatými okýnky, to prý si může člověk přát tři přání – a tak já si jich vždycky přeju tak pět, šest, protože co kdyby bylo možné splnit si jich i víc, že? ;-) Taky si vzpomínám, že kdysi jsme si jako děti něco přály, když jsme viděly trabanta – jenže už nevím, jestli štěstí přinášel modrý, nebo zelený. Protože jeden znamenal štěstí, druhý smůlu. Nicméně tohle už je asi bezpředmětné, protože abych čekala na trabanta, že mi doveze štěstí, to bych se už dneska načekala… :-).

A skončím zase u Katky – chtěla jsem totiž říct, že rozumím tomu, proč ten bláznivý mail rozeslala… Protože má své sny a svá tajná, veliká přání, v jejichž naplnění stále věří, doufá v ně... A když člověk nemůže vlastní vůlí a silou udělat něco pro to, aby se splnily, spolehne se klidně na pošetilý mail s andílkem na fotce. Protože CO KDYBY?! Je strašně fajn být někdy pošetilý a ostatním pro legraci, je to celkem osvěžující, můžete vyzkoušet – a mně klidně posílejte cokoli, ale už neslibuji, že to pošlu dál… I když – čert nikdy nespí a nikdy neříkej NIKDY! ;-) D

PS: Fotky jsou tentokrát zcela netematicky z exhibice taneční školy akrobatického rock and rollu Twist Říčany, kde v jedné formaci závodí i naše Natálka – za fotky děkuji Andrejce Soldánové, www.andrea.soldan.cz :-)

No a teď mi vlastně došlo, že jsem neobjasnila název tohoto blogu, „Ivane, Ivane, ty hlavo děravá…“ :-) Jako každé Vánoce jsem i letos rozesílala spoustu přání a hledala jsem nějaké adresy, a úplně náhodou jsem našla můj starý sešitek s adresami, ještě z gymplu. Na první stránku jsem si kdysi napsala tento citát:

„Z ničeho se nedá dělat věda, ani z vědy ne, natož pak ze života.“ Jan Werich

…a to je nesmrtelná pravda. Takže nějaký můj rozeslaný mail? Klidně! …a už teď začínám tušit, že jsem nebyla pošetilá naposledy :-) A víte co? Proč ne? Život je fajn a člověk by měl mít rád i sám sebe :-)

https://www.youtube.com/watch?v=bMpFmHSgC4Q

Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam:	zadejte slovně součet čísel čtyři a pět (např.: sedm)