Ginger Taffy - Rottweiler Kennel
Ginger Taffy
Rottweiler Kennel



Fédération Cynologique Internationale

Rottweiler klub České republiky

IFR rottweilers

Český kynologický svaz

Allgemeiner Deutscher Rottweiler-Klub e.V.

ČeskoMoravská Kynologická Unie


Blog 220 aneb Vánoční

(23. 12. 2020)

Slíbila jsem několika kamarádům ještě do Vánoc napsat blog – možná jako takový malý předvánoční dárek :-). Tak jsem ho včera skutečně napsala. Zmiňovala jsem se o tom, jak mám všeho plné zuby, jak se na Vánoce poprvé za svůj život netěším, jak mě štve celá ta dnešní doba a i to, jak jsme stále všichni čtyři doma a mně už dochází síla. Pravda je, že uplynulých pár týdnů jsem byla přepracovaná a před rodinou několikrát vyslovila to, že chci být sama, že potřebuji soukromí a čas jen pro sebe…

A tak jsem včera večer seděla v obýváku a koukala na pohádku. Před pár dny už děti nazdobily stromeček, tak krásně svítil, v krbu hořelo dříví, vše jsem měla v tu chvíli hotové a vlastně mi nic nechybělo. Idylka. A byla jsem dokonce i sama – přesně tak, jak jsem to pořád chtěla. Jenže najednou mi bylo hrozně smutno. Přepadl mě zcela nečekaně pocit nějaké ztráty a viny, že jsem tak dlouho vyháněla ty své tři největší miláčky, až jsem skončila chvilku před Štědrým dnem opravdu sama před televizí a Natynka, Honzík i Pepča mi šli raději z cesty. To, co se ve mně pomíchalo, byly stud a výčitky, a já si najednou nic neuvědomovala intenzivněji než to, že jediné, na čem mi opravdu záleží, je moje rodina. I když po nich nestíhám uklízet a i když jdu z nákupu do nákupu a z vaření do vaření. Včerejší blog plný splínu a nemístné sebelítosti jsem smazala a ráda bych vám napsala něco jiného, veselejšího, protože každý máte svých starostí dost, tak proč si ještě číst o cizích, že?

Jak se tedy máme? :-) Těšíme se na zítřek, na vinné klobásy, salát a řízky, zítra vědomě poruším svou zdravou životosprávu, a stejně jsem v poslední době několikrát (a hodně, ehm…) hřešila. Vím, že nemá cenu si dávat novoroční předsevzetí, ale já jedno připravené mám – to jediné, že zase začnu od nového roku pořádně cvičit a více dbát na to, co jím. Teď to opravdu neřeším, mé rozhodnutí je Vánoc si užít i s jejich štědrostí a bohatostí, takže například i s dobrým vínem a jídlem i po čtvrté hodině odpoledne, kdy už obvykle nejím. Určitě něco přiberu, ale vzhledem k tomu, že jsem 24 kilo zhubla, tak jsem spokojená :-).

Čekala bych ovšem, že má kondička bude lepší. Pepča má teď takové přání – vylézt na nejvyšší vrchol každého kraje v ČR. Takže zatím za sebou máme celá rodina výšlap na nejvyšší bod Středočeského kraje – na Tok v Brdech – a také jsme před týdnem jen my dva s Pepčou vylezli na Javořici, nejvyšší vrchol Vysočiny (děti u našich raději pekly s babičkou a dědou cukroví). Když jsme jeli na Tok, moc hezky to začalo už ráno – Natálka šla z domu poslední a povedlo se jí zabouchnout klíče, včetně klíčů od auta. Takže jsme hodinku postávali venku jako bezdomovci, než nás přijela zachránit Anetka s Mikuláškem a Eminkou, kteří mají od našeho domu, díkybohu, náhradní klíče. Lákala jsem je na výlet s námi, ale Pepča se podivoval, jestli by to Miki s Eminkou ušli. To mě mělo trknout – já v tu chvíli ještě měla za to, že jedeme do Brd tak na hodinku se projít… Ta hodinka byla ve skutečnosti skoro 15 kilometrů, dvě místa pak byly takové stoupáky, na nichž se zcela jasně projevilo, že má fyzická kondice ještě vykazuje značné rezervy… Natálka taky evidentně netušila, že jedeme na půldenní výlet, a začala být otrávená a mrzutá už asi tak ve čtvrtině cesty. Před vrcholem pak nějakou dobu (vzteky) plakala (a asi i ze zoufalství, protože se potřebovala učit biologii – z tohoto důvodu by například Jenda opravdu nikdy neuronil ani slzu! :-). Domů jsme přijeli řádně vymrzlí, vyfoukaní, a já se asi dvě hodiny nemohla postavit na nohy. Když jsme o dva týdny později s Pepčou šplhali po naprosto zledovatělé Javořici, byla jsem už na tom lépe, ale zase to nebylo tolik kilometrů. Sice jsme ten den objeli ještě pár mých oblíbených míst na Telčsku, když už jsme tam byli, takže jsme ve finále těch 15 km naťapali taky, ale samotný výšlap byl v pohodě. Jen ten šílený led, klouzalo nám to s každým krokem… Nicméně dali jsme to! :-)

Moc krásný byl také společný výlet s dětmi na Vyšehrad – dlouho jsem tam nebyla a naprosto mne okouzlila mystika a nádherná architektura tohoto pražského místa, všem moc doporučuji. Když jsem se nadšeně podivovala nad znameními ve štítech domů, Pepča si mě k sobě stáhl a říká mi: „Méďo, nediv se prosím tak nahlas, nemusí všichni slyšet, že něco nevíš!“ No, trochu se mě to dotklo, přiznávám, takže jsem mu odsekla: „Vždyť Ty jsi taky říkal, že to nevíš!“ A odpověď mého muže? Tu si prosím všichni pamatujme: „Nevím, ale tvářím se chytře, jako že to vím!“ :-) No, je fakt, že Pepča je klasik – skoupý na slovo, ale když už, tak z něho padají perly. Nedávno jsme spolu třeba čekali u praktického lékaře na preventivní prohlídku a Pepča chtěl vědět, jaké jiné povolání bych chtěla dělat, kdybych nebyla jazyková redaktorka. Už asi zapomněl, že jsem vždy chtěla být veterinářka. Ale o to nejde, zapomínáme všichni a mladší už nebudeme – taky mě tehdy možná Pepča neposlouchal, protože to, že mě neposlouchá, zjišťuji dennodenně. Asi nějaký jeho obranný mechanismus nebo co… :-) Znovu jsem tedy manželovi vysvětlila, že bych asi nedala krev, všechny ty kožní problémy, parazity… A že jsem ráda tím, čím jsem, že určitě dělám přesně to, co jsem dělat měla. A Pepča tomu dal korunu: „To je asi fakt. Písmenka Tě neušpiní, neutečou a nesmrdí, viď?“ Řekla bych, že výstižnější ani lakotnější charakteristika mých životních nezbytností neexistuje :-).

Ovšem nejen můj muž mě dokáže překvapit, zvládnu to hravě i já sama. Třeba jsem naposledy při nákupu přes Rohlík objednala i „pár“ minerálek na Vánoce – nechala jsem se strhnout informací, že je maximální limit osm kusů – a osm jsem Magnesií jsem tedy i já naházela do koše. Málem mi pak vypadly oči, když mi kurýr do chodby nanosil osm balení! Máme vody na založení domácího minerálního jezírka… :-).

Asi bych na sebe měla být přísnější nejen v rámci životosprávy, ale také v tom, že bych měla být denně, každou chvilku vděčná za milující a zdravou rodinu, neřešit malichernosti. Někdy to sice jde hodně těžko, okolnosti jsou teď dost silný protihráč, ale asi to zkusím vzít jako svůj osobní challenge, jak být pro svou rodinu lepší. Nechci znovu sedět sama u stromečku a sama se dívat o Vánocích na pohádky…

Tak si užijte pohodových a bezstarostných svátků, přikládám pár fotek z našich vycházek (Natálky nešťastný výraz jistě hovoří za vše :-) a zase se někdy ozvu :-). Jo a fotky jsou neupravené, jen z mého mobilu, ale zejména ty fotky přírody, ty se mi moc líbí. S Lizinkou mnohdy chodíme ještě před svítáním, proto je na nich jak ranní šero, tak slunečný rozbřesk. A nádherná námraza :-).

Pac a pusu všem a užijme si zítřejší Štědrý den :-) D


Přidat příspěvek

Vaše jméno:
www:
E-mail:
Fotka:
Text:
Antispam: zadejte slovně součet čísel čtyři a čtyři (např.: sedm)

Copyright © 2009 - 2021 www.gingertaffy.com, všechna práva vyhrazena, created by: j-soft.cz