Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Každou zimu rodiče odlétají za sluníčkem do teplých krajů. Pro velký úspěch je to letos už třetím rokem po sobě Egypt. Já osobně nesnáším létání, sice jsem to už párkrát musela podstoupit, ale zanechalo to na mně nenapravitelné následky...
Intermezzo 1: Můj první let byl do Portugalska. Letěli jsme na pár dnů do Lisabonu, našemu prvnímu potomkovi bylo pár let, a tak jsme se rozhodli se vyvětrat a nechat vnoučka prarodičům. Manžel tehdy pronesl něco v tom smyslu: "Chtěli vnoučata, tak ať se starají." :-) Z Prahy do Lisabonu tehdy přímý let nebyl, takže jsme přestupovali v Bruselu. Pilot to při mém prvním startu vzal s takovou vehemencí, že dva ze tří dnů v Lisabonu jsem měla zalehlé uši. Z Bruselu jsme pak zažili tak silné turbulence, že jsem se rozbrečela. Seděli jsme s nádherným výhledem na křídla, která se klepala, jen tak tak upadnout... Navíc v tom nejhorším momentu se spustily TV obrazovky se záběry skoro nahé děvy, kterak se ráchá v mořském příboji. Napadalo mne jediné – snaží se nám zahnat chmurné myšlenky na smrt, a tak nám pouštějí takovéhle kraviny...
Doletěli jsme živí a zdraví, ale já se zařekla, že domů jedu autobusem nebo vlakem. Sliby chyby, nazpátek jsem se tak těšila na syna, že jsem opět a znovu vlezla do letadla. Tentokrát to bylo nějaké málokapacitní šidítko, hrůzou jsem se málem pozvracela...
Rodiče i s dětmi doletěli v pořádku, a jen co se za nimi "zavřely dveře", už tu bylo nějaké vzrůšo. Každým rokem se mi tu totiž něco přihodí, asi abych se nenudila... Moji rodiče jsou velice podnikaví – oba jsou z vesnice, a tak jednu dobu chovali veškerou havěť: králíky, slepice, krocany i kachny. Sice jsme kdysi na venkově žili, ale pak jsme se odstěhovali do bytu, a tak jsem asi spíš měšťák. Kdykoli rodiče ale vyrazí na dovolenou, musím já nastoupit, postarat se o naše severské miláčky a v neposlední řadě i o nejrůznější domácí opeřence a zvěř.
Intermezzo 2: Jednou si maminka pořídila krocany neboli moráky, jak se zde říká. Když rodiče odjížděli, byly už morky notně vykrmené, a tak jsem si vyslechla varování, že nesmějí odnikud skákat, že by si zlomily nohy, a co pak s nimi... Pár dnů nato jsem šla okolo dvorku, a co nevidím – jedna vykrmená morka si to vesele promenáduje po studni (naši ji mají vysokou; co teď?) Oblékla jsem si taťkův svářečský oděv, včetně helmy, a jala se krocana snášet. Málem mne zabil prudkým máváním křídel, srdce jsem měla až v krku, ale přežili jsme to oba, naštěstí...
Mé prázdniny u rodičů, a to na minutu přesně, začínají sněhovou kalamitou. Prosím, kdo chcete jet na lyže a plánujete zimní dovolenou, zeptejte se mě, kdy mám hlídat pejsky u rodičů – na 99 % vám zaručuji sníh! Nejinak letos, všude jsou metrové závěje, po zledovatělém dvoře se jen kloužu a už nesčetněkrát jsem chytala balanc... Loni jsem sebou tak švihla, že jsem z dlažby málem nevstala...
Minulý rok mi také v rámci hlídání praskla voda – vytopené bylo celé jedno patro domu. Předloni mi vychcípali králíci – prý jsem jim dala neusušené pečivo. A letos?
Mnohokrát jsem byla rodiči varována, ať nechodím se všemi hafany ven. Dnes jsem cca ve dvě vyrazila na vycházku, a protože mi bylo líto malamutíků, aby zůstali bez vycházky, rozhodla jsem se vzít je s sebou. Tři malamuty a dva rotvíky bych asi těžko ukočírovala, a tak jsem Taffy a Gin nechala běhat navolno, ostatně jako obvykle. Hned za stodolou, jen co jsme všichni sešli z kopce k potoku, Taffy zavětřila stopu. Než jsem ji stihla odvolat, metla to někam do kopců skrz půlmetrové závěje. Gin, aby o něco nepřišla, pelášila také... Jednou mi holky už utekly, ale byly relativně hned zpět. Tentokrát jsem je ale volala pět minut, deset, dvacet, půl hodiny... Odvedla jsem malamutíky domů a znovu se vrátila do lesa. Šla jsem podle stop, hulákala a halekala a zmocňovala se mne obrovská panika. Za hodinu a půl jsem obešla lán lesa, ve sněhu jsem se sotva vlekla. Doufala jsem, že se vrátím domů a holky tam na mne budou čekat. Nečekal na mne nikdo.
Vzburcovala jsem sousedy z naší zapadlé vysočinské dědinky a společně jsme šli hledat znovu. Zkusila jsem projet les i autem, a málem jsem se z něho nedostala... Po další hodině to sousedi vzdali, já zaparkovala, na bundu navlíkla taťkův vaťák, ozbrojila se baterkou a vyrazila do tmy sama. Bobříky odvahy jsem na táborech milovala, ale noční potácení se mezi stromy, v závějích, mrazu a v kopcích, o tom se mi nikdy tedy ani nesnilo. Přepadla mne beznaděj, strach a vyčerpání, vzpomínala jsem na Katku a její ztracenou Annie. Propadla jsem hysterickému pláči a opřená o strom jsem notnou chvíli marně bojovala se slzami... Napadaly mne otázky typu: Jak mohly tak daleko uběhnout, že mne neslyší? Kam až utekly? Přežijí noc v -16?
Bála jsem se toho, že Gin Taffy nestačila a někde ji ztratila, a tak nenajde sama cestu domů. Věděla jsem, že 5měsíční Gin by v noci sama v lese při takových mrazech přežila jen těžko... V půl sedmé mi cestou zpět domů volala sousedka, že holky sedí doma u garáže. Stopy u jednoho lesa prý ukazovaly, že už tu jednou byly. Ale já je hledala všude možně, a tak asi zase běžely zpět, odkud mne slyšely.
Dopadlo to díkybohu dobře, ale na tomto místě závazně slibuji, že v lese (a i jinde) je už jen tak navolno nepustím. Dnes jsem si sáhla na dno jak po psychické, tak po fyzické stránce. Bolí mne naprosto vše, čtyři hodiny lezení po kopcích a v závějích udělaly své, zítra ráno si to nejspíš užiju ještě lépe...
Holčičky jsou doma, slastně spí natažené a vylítané, jak v životě nebyly. A asi taky už nebudou. Jestli jsem se z dnešku neponaučila, tak ať se na místě propadnu :-)
Stalo se i vám někdy něco podobného? Jsem tak špatný páníček? Lehkomyslný? Pokud ano, nechť se polepším a expedice Apalucha 2010 pokračuje už jenom zdárně ;-) Děkuji Ti, Ty tam nahoře nebo kde jsi, žes mi holčičky poslal zpět – děkuji, děkuji, děkuji...
 |  |  | |
| Taffy 21. 3. 2009 | Taffy 21. 3. 2009 | Taffy 21. 3. 2009 |
