Na Taffy jsem se těšila nepopsatelně, denně jsem prohlížela její fotky a těšila se na nové. Konečně jsem se dočkala a v sobotu 15. 3. jsme s manželem vydali směr Slovinsko. Cesta byla krásná, jeli jsme přes rakouské Alpy, a hlavně přes malebné Slovinsko, o kterém jsem – přiznávám se – měla velmi zkreslené představy. Tato země je nádherná, na jaře tam byly i obyčejné příkopy u silnice plné sněženek, krokusů a jiných květin, které u nás rostou víceméně už jenom v zahrádkách. Nestačila jsem se divit prosté venkovské kráse té země a opravdu těsnému spojení lidí s přírodou – samozřejmě to nemyslím tak, že by místní žili v krmelcích (ostatně Slovinsko je na tom např. i ekonomicky lépe než Česká republika), ale jejich domy jsou velmi vkusně a účelně začleněny do kopcovité krajiny, jsou obklopeny vinicemi, políčky a loukami s dobytkem, a přesto nemáte dojem zapadlého venkova. Cestou, kudy jsme jeli, protékaly nádherné kamenité řeky, ve městech byly kolem nich lázně, lidé seděli u kávy na teráskách, prostě pohodička :-)
Noc jsme strávili v lázních kousek od Žužemberku a druhý den časně ráno už jeli pro naši vytouženou holčičku. Návštěva chovatelské stanice byla přátelská a radostná, po několika měsících dopisování jsme měli všichni radost, že se vidíme, a hlavně že Taffy konečně bude u nás. Cesta zpátky moc veselá sice nebyla (Taffy hodně zvracela, navíc od Vídně hustě pršelo, a cesta byla proto pomalá a nepříjemná), nicméně dorazili jsme v pořádku. Nedělí 16. 3. nám začala nová životní etapa, a to bez přehánění. Myslím, že má-li člověk svého čtyřnožce skutečně rád, pejsek se stane od prvního okamžiku právoplatným členem rodiny, který svou přítomností v ní její chod v mnoha ohledech ovlivňuje.
![]() | |||
Taffy |