Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Pejskařina vůbec není levný koníček. I když máte pejska jenom jednoho a pravidelně chodíte na obrany, jezdíte na stopičky a cvičíte poslušnost, potřebujete ke všem těmto oblastem výcviku spoustu věcí. Je-li pak doma hafanů více a aktivně cvičíte i s nimi, nestačíte se pak divit, kam a jak rychle peníze mizí. Mám pocit, že poslední dobou vydělávám jen na holky ;-), manžel se mě už vícekrát ptal, jestli jsem si spočítala, kolik mě měsíčně má milovaná kynologie stojí. Hm, raději jsem se o to ani nepokoušela, ale když jsem se na tohle téma bavila s kamarádkou Anetkou na stopách (v mezičase, kdy jsme položily stopy a nechávaly je odležet), k přibližné částce jsme dospěly velice rychle. Ale shodly jsme se také na tom, že kromě...
Nejlepší náměty pro psaní jsou ty nejnepatrnější drobnosti okolo mne – náhodná setkání s kamarády i cizími lidmi, kteří (i když je už nikdy později nemusíte potkat) Vám mohou podstatně změnit den, a to jak k lepšímu (například nečekaně milá úřednice tam, kde předpokládáte zdlouhavé a neochotné jednání), tak i k horšímu samozřejmě (prodavačka vám schválně vybere tu nejzelenější šunku a neumí pochopit, když ji vrátíte ;-). Ale jsem přesvědčená o tom, že s příchodem sluníčka do našich krajů jsou všichni dobře naladěni a nemají chuť si kazit náladu čímkoli nepříjemným :-). A musím dát za pravdu kamarádce Zdeničce...
Tento blog bude nejdříve trochu nepejskařský, neboť ho chci věnovat svému kamarádovi a kolegovi Vojtovi, a to hned z několika důvodů. Jednak patří k těm z mých kamarádů, o nichž jsem přesvědčena, že je mohu kdykoli požádat o pomoc. Pak jsem také Vojtíškovi slíbila, že o něm napíšu :-). Co je ale na Vojtovi úžasné, tak jeho nálada. Jen výjimečně se nesměje a nesrší humorem, nikdy jsem nepoznala tak dobře naladěného člověka, který si sedne s celým kolektivem a jehož mají opravdu všichni rádi. Vojtík je o deset let mladší, vlastně stále tak trochu takové pubertální ucho, s nímž mne spojila práce. Když jsem toho floutka poprvé viděla, s obavami jsem si říkala, jak budeme fungovat a jak on to všecko zvládne. Mé...
V pátek se naše rodina dočasně rozdělila – dětičky si převzali babička s dědou na Vysočině, Pepča zůstal doma, oblek a kravatu vyměnil za nářadí a předělával si saunu na rybářskou pracovnu (měla jsem trochu obavy ho nechat samotného, počítat cifry není totéž jako zacházet s bouracím kladivem... první pomoc by přece jen byla daleko, kdyby se mu něco stalo... ;-) a já jsem s Taffy a Gin jela na víkend do kynologického klubu Hvězda Bedea na obrany za Vítem Glisníkem. U Vlašimi jsme naložily Hanku Touškovou, jak jinak :-) Na tuto cestu jsem se výjimečně docela poctivě nachystala, abychom třeba náhodou zase neskončily na Slovensku, v Polsku či u jiných sousedů, jak tomu bylo v případě naší výpravy do Nitry ;-) Nicméně tyto přípravy vyšly...
Protože se prý pachatel vrací na místo činu, tak i my jsme letos jarní prázdniny opět strávili na Pasekách, a to v tradiční sestavě – moji tři lidští miláčci, dva zvířecí a bratranec Míša s přítelkyní Anetkou. Tímto bych chtěla velmi poděkovat jejím rodičům, kteří, ač sami zapřísáhlí nepejskaři, poskytnou vždy azyl i mým dvěma lumpicím, a všichni si tak můžeme hezky užít společný čas. Holčičkám se zde už loni moc líbilo, a je vidět, že místo znají a jsou zde jako doma :-) Jakmile vyskočily z auta, oběhly si svůj terén, aby zjistily, co je nového. Líbí se mi, jak už nejsou z opuštění domova vyplašené. Vědí, že když jsou s námi, je vše...
„Vy nány jedny černý!“ rozčiloval se včera naoko směrem k mým dvěma dračicím bratranec Míša, který se s námi vydal na procházku prosluněným dnem. Holky ho tak radostně vítaly, že se mu během pár vteřin nevratně podepsaly svými zabahněnými tlapičkami na veškeré oblečení. Z původního výletu na Mácháč vzhledem k nedostatku času sešlo, i tak jsme si ale užili nádherného, téměř jarního počasí. Míša měl dorazit na půl dvanáctou, a protože se malinko zpozdil a já s holkama jsem už nedočkavě čekala před domem, zavolala jsem mu s obligátní otázkou, na kterou má už můj manžel alergii. „Kde jsi???“ Míša zareagoval lehce nakvašeně, tak jako to obvykle dělá i Pepča ;-)...
Nesnáším hodně věcí, a když pominu takové ty zásadní, které máme většinou jako lidstvo stejné (nikdo nemá rád hloupost, aroganci, omezenost, intriky atd., ne?), většinou jsou to takové relativně přízemní věci, ale těch je zase hodně... Třeba nesnáším, když si oblíknu něco naopak (nasoukám se do těsného roláku, zničím si při tom půlku make-upu, vlasy, a pak zjistím, že mám cedulku pod krkem...). Jsem nepříčetná, když při vaření do něčeho nešikovně šťouchnu a nahodí mi to půlku kuchyně (třeba zavadím o naběračku položenou v hrnci s polévkou a nudle mám pak po všech skříňkách). Mám vztek, když si sedím na záchodě a zjistím, že někdo přede mnou dopoužíval toaletní...
Chtě nechtě se musím v tomto povídání krátce vrátit ke kauze Zpravodaj, protože na diskuzní fórum už psát nechci, cokoli bych uvedla, stane se součástí onoho „smutného kina“, jak včera velmi trefně poznamenala Bára Lužná, to je asi nejvýstižnější pojmenování... Nikdy jsem nechtěla ostatní obtěžovat svými obhajobami, a ano – z mé strany to už obhajoby byly. Nesnáším hádání, nejsem ráda středem pozornosti, když jsme na fakultě měli rétorická cvičení a referáty, bylo mi z toho zle už týden předem. Být v centru takové popularity, jaké se mi dostalo v uplynulých dnech, to je vskutku výjimečná věc, která se u mě projevuje celodenním...
V tomto blogu chci napsat pár postřehů k poslednímu číslu (4/2010) Zpravodaje RKČR. Už jednou jsem se krátce zmínila o tom, že práce na Zpravodaji RKČR si zcela jistě zaslouží uznání, ale na druhou stranu by již měla být na určité úrovni, a to z důvodů, které jsem také uvedla dříve. Posun k lepšímu je u čísla 4/2010 například v tom, že už je zde pouze jedna uzávěrka, a to logicky následujícího čísla ;-) Zajímalo by mne však, jak dlouho redakční tým na Zpravodaji pracuje, když mám jako člen pouze dva týdny od doručení aktuálního čísla k uzávěrce dalšího – to je neadekvátně krátká doba. Pokud mohu soudit ze své redaktorské praxe, tak po uzávěrce je týden, maximálně...
Od pátku minulého týdne jsem celkem neúspěšně bojovala s nějakou nemocí – bolelo mě v krku, ale angína to nebyla. Dva dny předtím, než jsem onemocněla, jsem nespala kvůli rozvodněnému potoku a obavám, že ráno v přízemí stoupnu do vody. Ve sklepě totiž máme studnu (přesně takovou, jaká byla v Kruhu – kdykoli jdu ze sklepa, provází mě vsugerovaný strach, že se za mnou něco plíží ;-), a taťka mě nechtěně vybláznil, ať ji hlídáme, že bychom mohli být vytopení od spodní vody. A to se už jednou skutečně stalo – první rok, když jsme dům rekonstruovali, se nám ve studně rozbilo čerpadlo, a celý sklep, do něhož vede relativně dlouhé a nadvakrát zatočené schodiště, byl až po kuchyň zatopený vodou... Myslím, že v důsledku těch dvou...
