Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
V pátek se naše rodina dočasně rozdělila – dětičky si převzali babička s dědou na Vysočině, Pepča zůstal doma, oblek a kravatu vyměnil za nářadí a předělával si saunu na rybářskou pracovnu (měla jsem trochu obavy ho nechat samotného, počítat cifry není totéž jako zacházet s bouracím kladivem... první pomoc by přece jen byla daleko, kdyby se mu něco stalo... ;-) a já jsem s Taffy a Gin jela na víkend do kynologického klubu Hvězda Bedea na obrany za Vítem Glisníkem. U Vlašimi jsme naložily Hanku Touškovou, jak jinak :-) Na tuto cestu jsem se výjimečně docela poctivě nachystala, abychom třeba náhodou zase neskončily na Slovensku, v Polsku či u jiných sousedů, jak tomu bylo v případě naší výpravy do Nitry ;-) Nicméně tyto přípravy vyšly...
Protože se prý pachatel vrací na místo činu, tak i my jsme letos jarní prázdniny opět strávili na Pasekách, a to v tradiční sestavě – moji tři lidští miláčci, dva zvířecí a bratranec Míša s přítelkyní Anetkou. Tímto bych chtěla velmi poděkovat jejím rodičům, kteří, ač sami zapřísáhlí nepejskaři, poskytnou vždy azyl i mým dvěma lumpicím, a všichni si tak můžeme hezky užít společný čas. Holčičkám se zde už loni moc líbilo, a je vidět, že místo znají a jsou zde jako doma :-) Jakmile vyskočily z auta, oběhly si svůj terén, aby zjistily, co je nového. Líbí se mi, jak už nejsou z opuštění domova vyplašené. Vědí, že když jsou s námi, je vše...
„Vy nány jedny černý!“ rozčiloval se včera naoko směrem k mým dvěma dračicím bratranec Míša, který se s námi vydal na procházku prosluněným dnem. Holky ho tak radostně vítaly, že se mu během pár vteřin nevratně podepsaly svými zabahněnými tlapičkami na veškeré oblečení. Z původního výletu na Mácháč vzhledem k nedostatku času sešlo, i tak jsme si ale užili nádherného, téměř jarního počasí. Míša měl dorazit na půl dvanáctou, a protože se malinko zpozdil a já s holkama jsem už nedočkavě čekala před domem, zavolala jsem mu s obligátní otázkou, na kterou má už můj manžel alergii. „Kde jsi???“ Míša zareagoval lehce nakvašeně, tak jako to obvykle dělá i Pepča ;-)...
Nesnáším hodně věcí, a když pominu takové ty zásadní, které máme většinou jako lidstvo stejné (nikdo nemá rád hloupost, aroganci, omezenost, intriky atd., ne?), většinou jsou to takové relativně přízemní věci, ale těch je zase hodně... Třeba nesnáším, když si oblíknu něco naopak (nasoukám se do těsného roláku, zničím si při tom půlku make-upu, vlasy, a pak zjistím, že mám cedulku pod krkem...). Jsem nepříčetná, když při vaření do něčeho nešikovně šťouchnu a nahodí mi to půlku kuchyně (třeba zavadím o naběračku položenou v hrnci s polévkou a nudle mám pak po všech skříňkách). Mám vztek, když si sedím na záchodě a zjistím, že někdo přede mnou dopoužíval toaletní...
Chtě nechtě se musím v tomto povídání krátce vrátit ke kauze Zpravodaj, protože na diskuzní fórum už psát nechci, cokoli bych uvedla, stane se součástí onoho „smutného kina“, jak včera velmi trefně poznamenala Bára Lužná, to je asi nejvýstižnější pojmenování... Nikdy jsem nechtěla ostatní obtěžovat svými obhajobami, a ano – z mé strany to už obhajoby byly. Nesnáším hádání, nejsem ráda středem pozornosti, když jsme na fakultě měli rétorická cvičení a referáty, bylo mi z toho zle už týden předem. Být v centru takové popularity, jaké se mi dostalo v uplynulých dnech, to je vskutku výjimečná věc, která se u mě projevuje celodenním...
V tomto blogu chci napsat pár postřehů k poslednímu číslu (4/2010) Zpravodaje RKČR. Už jednou jsem se krátce zmínila o tom, že práce na Zpravodaji RKČR si zcela jistě zaslouží uznání, ale na druhou stranu by již měla být na určité úrovni, a to z důvodů, které jsem také uvedla dříve. Posun k lepšímu je u čísla 4/2010 například v tom, že už je zde pouze jedna uzávěrka, a to logicky následujícího čísla ;-) Zajímalo by mne však, jak dlouho redakční tým na Zpravodaji pracuje, když mám jako člen pouze dva týdny od doručení aktuálního čísla k uzávěrce dalšího – to je neadekvátně krátká doba. Pokud mohu soudit ze své redaktorské praxe, tak po uzávěrce je týden, maximálně...
Od pátku minulého týdne jsem celkem neúspěšně bojovala s nějakou nemocí – bolelo mě v krku, ale angína to nebyla. Dva dny předtím, než jsem onemocněla, jsem nespala kvůli rozvodněnému potoku a obavám, že ráno v přízemí stoupnu do vody. Ve sklepě totiž máme studnu (přesně takovou, jaká byla v Kruhu – kdykoli jdu ze sklepa, provází mě vsugerovaný strach, že se za mnou něco plíží ;-), a taťka mě nechtěně vybláznil, ať ji hlídáme, že bychom mohli být vytopení od spodní vody. A to se už jednou skutečně stalo – první rok, když jsme dům rekonstruovali, se nám ve studně rozbilo čerpadlo, a celý sklep, do něhož vede relativně dlouhé a nadvakrát zatočené schodiště, byl až po kuchyň zatopený vodou... Myslím, že v důsledku těch dvou...
Na Nový rok si zásadně nedávám žádná předsevzetí, protože vím, že když opravdu nebudu chtít, stejně se nic nezmění. Ale na co věřím, je rčení „Jak na Nový rok, tak po celý rok“. Už hodně let proto dávám velký pozor na to, abychom k sobě byli 1. ledna ještě hodnější než jindy, abych měla vše v pořádku, trochu se učila (to když jsem ještě chodila do školy) a trochu pracovala. Letos jsem se celý den na 1. ledna chystala aspoň symbolicky usednout k práci a pohnout s resty, které se mi vlečou už nějakou dobu. Bohužel zůstalo jen u toho chystání se (a v důsledku toho se dostavil i pocit špatného svědomí) a musím konstatovat, že zmíněné novoroční rčení se v tomto ohledu, bohužel, zatím...
Tuhle výstižnou větu pronesla jedna moje kolegyně z práce, a přestože je to už pár dnů, nemůžu ji nějak pustit z hlavy – přijde mi totiž nepřekonatelně trefná a vtipná zároveň. Asi každý to máme v práci někdy na hranici únosnosti, a to zejména pokud jde o naši psychickou stabilitu ;-) Proto myslím, že uvedený citát je ještě velmi slušným vyjádřením toho, co velmi často cítíme/cítíte? bohužel každý... :-))) Tento týden u nás začal s příslibem dobré nálady. V pondělí jsem jela do práce a s radostí pookřávala každým dalším pohledem na zelený kousek země. Dva měsíce nevidět trávu, to už je na konzultaci u doktora Chocholouška... :-) A asi bych k němu skutečně...
Už loni jsem s Taffy navštívila národní výstavu v Olomouci. Je to první česká výstava v roce a vzhledem k ročnímu období se dá předpokládat, jaké bude počasí, a tedy i doprava na místo. Stejně tak jako minulý rok vystavovatelům počasí nijak nehrálo do karet, loni byla sněhová kalamita a vzpomínám si, že my jsme tehdy s děsem v očích vyjížděli někdy okolo čtvrté hodiny ráno, abychom vůbec dojeli. Letos sice přišla sněhová nadílka už dříve, ale aby vše nebylo tak jednoduché, hrozilo zase nebezpečí ledovky. Myslím ale, naštěstí, že teploty nad nulou většině z nás nakonec umožnily relativně bez problémů docestovat a výstavy se zúčastnit. Loni jsem byla dost...
