Ginger Taffy
Rottweiler Kennel
Rottweiler Kennel
Malování, komponování, ale i třeba psaní jsou svým způsobem tvůrčí činnosti, které potřebují krom nápadu, invence a inspirace i tu správnou náladu. Já ji bohužel poslední dny nemohu najít, a tak bojuji se špatným svědomím, které mi říká „Měla bys už něco napsat...“, a neschopností vyřešit spoustu restů, které před sebou valím jako hovnivál kuličku. Také je to množství stále větší a větší, jen začít zapáchat... Náladu mám pod psa, to přiznávám hned na úvod, psát se mi vůbec nechce, políbená múzou se necítím být ani omylem. Ale učiňme takový pokus ;-), prostě budu jen tak asociativně psát – budu se vám snažit...
Už jsem v některém z blogů možná psala, že nerada lítám. Myslím, že má antipatie k letadlům nemá daleko od klasické fobie – před letem je mi špatně psychicky i fyzicky, s blížící se dobou letu se má úzkost zvyšuje, takže jsem tak nervózní a protivná na všechny okolo, že bych si sama nafackovala. ...a kdopak to asi tak může schytat, že? ;-) Chudák Pepča... V letadle se ho panicky chytám, jakmile cítím jen trochu nerovnováhy, jako správný antitechnický typ celou dobu přemýšlím, jak jen to letadlo může držet ve vzduchu... Při turbulencích už jsem i plakala... Cestuji ráda, nová místa si nakonec užívám a těším se ze všeho zajímavého, ale potřebuji cestovat tam, kam se...
Dnes ráno jsem byla s holkama na stopě. Asi hodinku předtím jsem od doktora dostala antibiotika a pokyny k léčbě angíny. Nedalo mi to ale, a po návratu domů jsem ještě vyrazila s holkama na stopu. Říkám si, jestli už to s tou pejskařinou malinko nepřeháním... ;-) Bylo to ale moc hezké (a myslím tím počasí, terén i výkony dračic), a jak jsem se tak vracela zpět k autu, uvědomila jsem si, že nejdu normálním krokem, ale takovým tím drobným, šoupavým, kterým našlapávám stopu tam, kde nejsou pamlsky. Zarazila jsem se a sama sobě jsem se v duchu musela smát. Pravda ale je, že v poslední době si stále více všímám toho, jak mi aktivní pejskařina leze do života, a jsem zvědavá, kam až to...
Už mnohokrát se mi stalo, že když máme někam jet, někdo onemocní a vše se zkomplikuje. Nejinak uplynulý víkend – s bratrancem Míšou a jeho Anetkou jsme vymysleli podzimní ťapandu na horách, ale už v pondělí začala lehce postonávat Natálka, a když už se zdálo, že je ze všeho venku, pro změnu začalo škrábat v krku mne... Na Paseky jsme sice odjeli i přes naše zdravotní indispozice, ale chvilkami jsem si říkala, že to možná nebyl ten nejlepší nápad... V pátek jsem, nadopovaná Modafenem a Ibalginem, usnula hned krátce po osmé hodině, takže se mnou byla opravdu zábava... V sobotu jsme vyrazili na Jizerku, holčičky lítaly a užívaly si prvních trošek sněhu a skotačení v namrzlých loukách, ale...
Nedávno jsem ráno šla do práce a po silnici před naší novou, krásnou, lehce futuristickou zpravodajskou budovou si vítr pohrával s igelitovým sáčkem. Nemám sice ráda binec, a to kdekoli – ať už je to na ulicích, doma či ve svém životě... – ale ten pohled mě okouzlil. Malý kousek igelitu tančil ve vzduchu, vznášel se a padal, vítr jej nafukoval, objímal, už už nechával být, ale pak jej opět nepustil a předváděl se přede mnou. Tohle divadýlko jsem si užívala sice jen pár minut, ale na vrcholu Barrandova, kde je to už tak velmi krásné (dýchají na vás staré časy a všechna ta sláva a lesk filmařského průmyslu), pro mne nabral tento nepodstatný zážitek na významu. Na jednu stranu si říkám,...
Dnes ráno, když jsem sestoupila do pracovny, jsem si všimla na topení značkového obalu od manželova mobilu. Živě se mi vybavila včerejší noční etuda s ním a dnešní krásné podzimní ráno se mi ještě více rozjasnilo. I když vlastně ne že by ten včerejší zážitek byl až tak humorný, pro manžela tedy rozhodně ne, ale u mě se přihlásila ke slovu malá škodolibost a docela jsem se pobavila... V koupelně máme okno a u okna poměrně široký parapet, kam si můj muž neustále něco odkládá, a ještě častěji tam své věci zapomíná. Takže já, pedant a puntíčkář na pořádek, neustále z tohoto okna sbírám různé kusy manželova šatníku, vzteklá s tím běhám po schodech...
Od té doby, co jsem před 15 lety odešla na vysokou, a tím už vlastně i nastálo od rodičů, prožívám každým návratem k nim trochu nostalgie. A čím jsem starší, tím je tento pocit silnější... V každé domácnosti to zcela jedinečně voní, ale u rodičů je ta vůně plná vzpomínek na dětství – na školu, první lásky, na sourozenecké tahanice i na jídla, která mamka vařila. A pokaždé, když jedu s rodinou domů, tak na nás čeká lednice plná jídel, která máme rádi, která já sice také umím uvařit, ale od maminky jsou prostě úplně jiná ;-) Každým rokem se těšíme na burčák, rodiče si jej nechávají vozit od známých z Moravy, tak je většinou opravdu...
Když mne Hanka Toušková před asi třemi týdny zvala, ať s ní jedu do Dánska na Mistrovství světa rottweilerů, strašně moc se mi chtělo jet, ale spíš se zdálo, že to nevyjde. Nakonec se mi naštěstí povedlo vše zorganizovat tak, že bylo postaráno o rodinu i holčičky, a já se mohla podívat na to, jak cvičí světové špičky. Naším cílem bylo dorazit na místo už na „nástřelák“, který byl plánován na půl desátou v pátek ráno. Vše se však sehrálo trošku jinak… Cesta do Drážďan utekla tak, že jsme najednou koukaly celé udivené, že už jsme v Německu a že jsme ani nestihly natankovat. Naivně jsme se radovaly, že když bude cesta ubíhat tímto tempem, jsme k ránu...
O výcvikovém víkendu v Bráníku jsem v jednom z blogů už psala. Ale Hanka Toušková, která se mnou a Gin jela na MVP do Boleslavi, mi cestou tam připomněla jeden drobný, nicméně pro mne docela humorný a svým způsobem i potěšující zážitek, o kterém se vám musím zmínit :-) V Bráníku jsme tehdy byli rozděleni do několika skupinek a ta naše jela hned dopoledne na stopy. Stále nemám udělané klece v autech (a shodou okolností jsem je zadala teprve včera), ale dnes mi už aspoň holky samy skáčou do auta. Zažila jsem však doby, kdy jsem přijela na cvičák, při snaze vylovit z auta pouze jednu dračici se mi z kufru vysypaly obě, vrhly se k vrátkům na cvičák a dožadovaly se přes ně figuranta… Většinou...
Dnes ráno k nám zavítala velmi vzácná návštěva – po několika měsících jsem se zase viděla s Hankou Touškovou a domluvily jsme se na focení. Poslední dva měsíce se mi moc nechtělo do blogů, a to i proto, že jsme měli rozbitý foťák a já neměla pořádné fotky, které bych k textu mohla dát. Také jsem byla nervózní z výsledků Gin… Teď se snad můj smolný kolotoč malinko zpomalil a alespoň v něčem se už na mne štěstí usmálo; v případě Ginuščiných nul tedy opravdu hodně. Možná je to i díky čtyřlístku, který jsem dostala od kamarádů ze cvičáku – mám ho vylisovaný v knížce, schovaný a nachystaný pro někoho dalšího, kdo bude...
